Richard Scales

22. září 2016 v 21:43 |  Spisy


Lidé odpradávna snili o nesmrtelnosti. Přemýšleli, jak oklamat to jediné, co je v životě to jediné pevně dané. A mysleli, že přesně takový je recept na štěstí - nepřemýšlet nad tím, kolik času jim je v tomhle světě dáno. Když se na to tak zpětně dívám, musím říct, že… není.

Občas jen ležím v posteli a koukám do stropu, přemýšlím, rozebírám si svůj vlastní život od začátku do konce. Jaké to je, žít skoro dva tisíce let? Možná se mi to zdá, ale s každým dnem ztrácím jednu svou část, co mě dělá lidským. Otupuji. Všechny možné situace, co se naskytnou, všechny možné zvraty, to všechno jsem již viděl. Znám vše, co potřebuji, ač na světě je hodně věcí k vědění - jen o některé informace já prostě nestojím. V takových chvílích cítím, že se mě zmocňuje chlad. Netečnost a odevzdanost, s jakou se chystám vstát do dalšího dne a být ke všemu zas zcela lhostejný, v očích jen vyhaslý uhlík kdysi jasného plamene. Je těžké najít něco, co ve mně vzbudí zájem, co je nové, co je neznámé, co mohu považovat za nádherné, protože je to neotřelé… A po tomhle pocitu se mi zoufale stýská. Chtěl bych ho znova zažít, to vytržení dobou, ten pocit… jednoduše pocit okouzlení světem kolem mě.

Pravda, v tomhle směru pro mě bylo 20. a 21. století trochu jako dar z nebes. Přišla druhá, ještě markantnější, průmyslová revoluce. Přinesla nové objevy - nové stroje, ve kterých jsem se zhlédl. Bylo snadné ukojit svůj chtíč po něčem novém právě v nich. Letadla, auta, motorky… Přesně na ty jsem se soustředil stejně jako předtím na parní motory, co se však oproti těmto výtvorům zdály zcela fádní a nevyspělé. Vlastnil jsem mnoho strojů, co mi dělaly společnost na cestách… Mnohdy jsem s nimi též pracoval, většinou ve volných obdobích, kdy jsem se neměl kam vrtnout, jsem zjišťoval, jakým směrem se technika zas posunula. Dnes? Nu, možná, že s nimi přímo nepracuji, ale nikdy mě nepřestanou fascinovat a nikdy se o ně nepřestanu zajímat. A prakticky od začátku jsem byl věrný jedné značně - britským motorkám Royal Enfield. Jedna mi dělá společnost už něco málo přes třetinu století.

Pravda, je tu ještě něco, co mě nikdy neomrzí. Lidé. Můžete na ně mít vztek, můžete je nenávidět, ale čím si též můžete být jistí je to, že… nu, vždy vás něčím překvapí. Dříve, a není to zas tak dávno, jsem býval hodně vázaný na společnost a na své přátele. Pravdou však je, že vzhledem ke kruhům, ve kterých jsem se pohyboval, mnozí z nich zemřeli dřív, než správně měli. Jsem voják. Od přírody, z povolání, copak na tom záleží? Být vlkodlak je ten nejlepší předpoklad, co může chlap jako já v tomhle případě mít. Prakticky nic jiného nepamatuju, v tomhle jsem se nikdy nezklamal - vždy někde vypukla nějaká nová válka, do které jsem se přichomýtl. Období míru bylo velmi málo - což je nejspíš asi docela smutné? Pro mě však ne, protože jsem brzo zjistil, že nevím… co jiného dělat. Jsem voják. A tím to hasne. Neumím se jinak definovat, nikde jinde se nenacházím užitečný, protože jakožto vlkodlak mám ve svém genetickém kódu talent na zabíjení vložen. Nejspíš - doufám. Zprvu jsem v tom nacházel radost, chtěl jsem, aby se mě báli, chtěl jsem, aby si mě pamatovali, ale po čase… člověk nenajde uspokojení v samotě a v tom, že se od něj všichni odvrací. Než jsem se nadál, zůstal jsem sám a neměl jsem nikoho, kdo mi chtěl krýt záda nebo mi jen pomoci. V tu ránu se z toho stala jen povinnost a… nu, rutina. Protože já opravdu nic jiného neznám a i když se mi to hnusí, i když mě pohled na mrtvá těla, která pozbyla život všemožnými způsoby, vysává, stejně se vždy vrátím k tomu, co znám dobře - tedy puška v ruce a na nohou těžká bagančata. Naposled jsem s tím sekl před dvaceti lety. Bosna a Hercegovina nezlomila jen onu zem, ale též všechny, kdo v ní sloužili. Já byl jeden z nich.

Lhal bych ale, kdybych řekl, že mi nezbyla žádná drobná potěšení. Vůně podzimu, vůně tlejícího listí a čerstvý, deštěm pročištěný vzduch. Déšť samotný - rád ho pozoruju, sleduju, jak smývá veškerou špínu, ač moknout… toho mám už plné zuby. Hudba, k té mám velmi blízko a aniž bych si to dřív připustil, nejspíš mám i sluch. Naučil jsem se hrát na kytaru a na klavír… A rockovým baladám se absolutně nic nevyrovná. Možná tak Čajkovský. Běh - fakt, že žiju jen sám pro sebe, že vnímám jen své tělo, každý sval, co si s ostatními skvěle rozumí a všechny vytváří… no, mě. Ženy - protože ač nechci, vždy miluju. Ač nechci, nikdy mě neomrzí pozorovat nahou dívku, co se v jasných paprscích slunce protahuje jako kočka. Jejich pohledy, jejich úsměvy… Některé si pamatuju, jiné jsem zapomněl.

Je fakt těžké si pamatovat všechno - a nejspíš už jsem toho zatraceně hodně zapomněl. Jenže ač jsem tak starý, jak jsem, stále jsem… no, člověk. I má paměť má omezenou kapacitu a pro mnohé je hodně jejich 80 let. Mých 2000? Jsou období, která si nepamatuju vůbec. Kde mám jednoduše jedno velké okno a netuším, čím bych ho zaplnil, protože žádná vzpomínka do něj nepasuje. A pak jsou ta, která si vybavuju živěji, než bych chtěl. Pokusím se však začít tam, kde se začínat má - na samotném začátku.

Narodil jsem se. Tak to většinou bývá, že? Můj problém však je, že nevím komu. Prý to byli uprchlíci. Křesťané, co přišli z východu, kde se nakazili křesťanstvím. Jo, nakazili… Tehdy na křesťany pohlíželi jako na otravnou chorobu, co se snaží zaplavit kontinent, a snažili se ji vymýtit. S jakým úspěchem, to si můžete domyslet sami. Narodil jsem se a vyrůstal v jedné z malých sídlišť, které byste dneska našli v místech, kde se majestátně začínají tyčit Alpy, co oddělují Evropu od Italského poloostrova. Mí rodiče nebyli mí rodiče. Myslím, že mi to někdy řekli… I to, že mě zde mí praví rodiče nechali hned po té, co byla moje matka po porodu schopná cestovat - a že mám bratra. Chápal jsem to. Chápu to i nyní. Byli utečenci, vyděděnci, co hledali nový domov a upřímně pochybuji, že ho našli. Jedno dítě… Milovali ho, nevzdali se ho. Ale dvě? To už je prostě jen zátěž. Možná, že jsem jim to svého času vyčítal, nepamatuji se. Nezáleží na tom. Byl jsem spokojený tak, jak jsem existoval, pomáhal jsem otci starat se o dobytek, o náš domov.

Jenže každá idylka končí - a v dobách dřívějších to platilo tak akorát dvojnásob. Nebyli jsme součástí žádné války, žádného sporu… To však nebránilo římskému vojsku, aby krajinu plenili, když jí táhly na sever směrem k Británii. Brali si, co chtěli, nechávali za sebou spoušť a zároveň verbovali… Pardon, nedávali na výběr. Odešel jsem s nimi - nemyslím, že bych jinak přežil o den více, kdybych nešel. Stal jsem se součástí římské legie, jedním z čestných vojáků velkého impéria - nebyl jsem však jediný, kdo něco takového nikdy nechtěl. A někdy tehdy… Vlastně ne, přesně tehdy, začala moje cesta. Tehdy jsem obul toulavé boty. Bylo mi… patnáct? Šestnáct? Tak nějak. Nic jsem o nevěděl o světě, o… prakticky o ničem, ale už jsem v ruce držel meč a oni mě učili, jak vzít život co nejefektivnějším způsobem.

Do teď nevím, jestli to byli opravdu oni, kdo mě to naučil, nebo to, že jsem se stal vlkem. Dělalo mi to tehdy potěšení? Možná… Nepamatuji se. Snad ani nechci. Každopádně, bylo to už dlouho, dlouho po té, co jsem odešel z té klidné malé vesničky. Co jsem ji nechal za zády stejně jako vysoké Alpy a šel jsem dál, až za moře, na ostrovní zemi, kterou ovládali modří barbarové, piktové a keltové. Dvacet let jsem bojoval za Řím, na vesnici jsem zapomněl, na své rodiče taky, téměř i na to, kdo jsem - což se i stalo. Když mě pokousali. Všichni si mysleli, že to byli mrchožrouti, co se nějakým způsobem připletli do útoku piktů. Každopádně, udělali v naší linii pořádný chaos a já jsem byl jeden z těch, který… nu, který správně už neměl žít. Nikdo v to nevěřil. Možná ani nedoufal - jenže zázraky se dějí. Tehdy jsem věřil, že se mě dotkl Bůh sám a nechal mě vstát z mrtvých. O měsíc později mi došlo… že to byl spíše Ďábel, když jsem se o úplňku proměnil v krvelačnou bestii. Tohle je jedna z těch chvil, co si dokonale pamatuji. Moje zděšení, bolest i strach, srdce mi bušilo v hrudi o sto šest. Bylo mi zle, chtěl jsem zvracet, ale bál jsem se, co bych uviděl vzhledem k tomu, že jsem byl celý od krve. Utekl jsem. A piktové tak dostali to, co chtěli - římského vojáka, co se stal vojákem jejich. Znova mi někdo nabídl život či smrt. Byl jsem - a stále jsem - zbabělec. Zvolil jsem život, zradil jsem ty, jež byli mými přáteli.

Má vůbec cenu se dál probírat mou historií? Má cenu vzpomínat, vytahovat vše, co bolí? Staletí bojů? Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se s mým tělem vůbec nic neděje, ale mí barbarští přátelé mi to brzo objasnili. Políben vlkem, to jsem byl… V tu chvíli mi to jako vysvětlení stačilo. A v kteroukoliv další také, když nad tím tak přemýšlím - stal jsem se vlkodlakem. Ti nestárnou. Je to prosté a snadné, logika, co se nedá popřít.

Bylo jich hodně. Válek, myslím. Víc, než dovedu spočítat. Proti Římanům, pak proti Anglům a Sasům, proti Vikingům. Jeden soupeř zmizel, objevil se jiný. Převlékal jsem kabáty, byl jsem na té straně, které jsem věřil… nebo na té, které mi nabídla život. Zůstával jsem v Británii. To až po invazi Normanů jsem se zase dostal do světa. Byl jsem žoldák, najímán a placen, abych zabíjel. Vyhovovalo mi to. Viděl jsem kus světa - tehdy známého. Takže vlastně jen Evropy. Dostal jsem se do Rusky dřív, než se z něj stala Zlatá horda. Do Litvy, do Polska, do Uher a nakonec níže. Připojil jsem se ke křížovým výpravám - prozřel jsem a vrátil se zpět do Británie, do Irska. Ta cesta nebrala konce a vlastně nemyslím, že by někdy skončila. Občas jsem si mysel… že ano. Že jsem našel tu, které bych věnoval svůj život a byl jsem ochoten to udělat. Vždy se něco pokazilo. Hořknul jsem, nenáviděl jsem, miloval jsem. Staletí míjela jako vteřiny a mě život protékal mezi prsty, ale už jsem s ním nedokázal nic udělat. Byl jsem moc unavený. Pak přišlo 20. století.

Všechno se změnilo už předtím - technika, průmysl nabral nový, zajímavý směr. Byl jsem zručný, technicky nadaný, což jsem však zcela logicky zjistil až nyní a 20. století přineslo spoustu nových vynálezů - ale musely jim předcházet války. První světová… Byl jsem na Sommě. Dodnes mě z toho mrazí, dodnes cítím bahno mezi prsty ruky, jak se mísí s krví, slyším střelbu, kvílení koní, co uvízli v ostnatých drátech. Přežil jsem, ač jsem neměl - v tu chvíli a vlastně do teď jsem o sobě smýšlel jako o neuvěřitelné Štístku, neboť i mě mohl roztrhat granát, otrávit chlór nebo yperit. Pak jsem v předvečer konce potkal ji. Beatrice. Byla krásná, byla uhrančivá a byla obyčejně neobyčejná. Nic jsem si od toho neslibovali, ale nakonec jsme oba dva dostali daleko více, než jsme vůbec mohli doufat. Spřízněnou duši… Jenže všechno krásné jednou končí a ona… Nu, nejspíš jí došlo, s kým má to dočinění. Kdo jsem… Nepřišla, když přijít měla. A já znova odešel bojovat. S novou vervou, s novým vztekem. Nenáviděl jsem. A na konci jsem zemřel - Richard Scales přestal existovat, z války se zrodil Richard Taylor. Skoro jako fénix z popela. Jen tohle bylo bahno a krev.

Dvacátá léta byla bouřlivá, třicátá napjatá, čtyřicátá krvavá a padesátá… nu, opět napjatá. Až šedesátá a sedmdesátá se nesla v duchu naděje. Jak pro koho - já tu svou pozbyl už dlouho, mnoho mi jí nezbylo, vlastně bych se divil, kdyby ze mě ještě někdo vyškrábal něco hlubšího. Vlastně ne - povedlo se to. Jednou. V Bosně. Byla to válka, co se válkou zvát nedala, a já byl voják, jež by tohle označení nést neměl. Nebyl jsem nic. Kdyby tam poslali smečku štěňat, udělali by toho více než my všichni dohromady. Ale rozkaz je rozkaz - a ten se musí poslouchat. Vrátil jsem se. Jednu dobu jsem nic nedělal, jen jsem pil a přemýšlel o své existenci. To jsou, obecně vzato, nebezpečné myšlenky a nejspíš právě to byl ten popud, abych vzal svého Enfielda a zmizel někam pryč z Anglie. Odjel jsem do New Yorku. Amerika mě vždy lákala i odpuzovala zároveň. Stal jsem se soukromým detektivem. Hledal jsem lidi - nesnažil jsem se nachytat páry při nevěře, přece jen v sobě mám určitou morálku. Pomáhal jsem policii. Sem tam si udělal výlet na jih. Až nyní mě moje cesta zavedla do Dark Townu, do města, jež je stěží na mapě, ale má pochopení pro takové, jak jsem já. Pořád ale nevím, co si pod tím představit, protože si celý přijdu jako jeden patologický problém - jsem vlkodlak. A jsem dva tisíce let starý.
Popravdě, moc výjimečných nadání, co bych nezmínil, již nemám. Jsem vlkodlak a k tomu tak nějak zákonitě patří lepší smysly - čich, zrak. Ve tmě rozeznávám obrysy lépe než lidé, ale stejně se raději řídím dle nosu. Jsem rychlejší, silnější, daleko víc vydržím - co se týče toho, že do mě někdo kope, i toho, že se před ním snažím utéct… Regeneraci mám hodně vyvinutou, vlastně opravdu fakt hodně - rány se mi naštěstí hojí rychleji, než by si o tom mnozí mohli nechat snít. Na druhou stranu, když máte v ráně seklou střepinu, je to spíše na obtíž. Telepatii též ovládám, dokonce se dorozumím i s lidmi - tedy jen já s nimi, oni se mnou ne, ale požívám ji docela nerad - přijde mi, že lidem akorát tak lezu do hlavy.
Face: Jensen Ackles
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alci Alci | 22. září 2016 v 21:53 | Reagovat

ihííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí

2 Alci Alci | 22. září 2016 v 21:53 | Reagovat

ano, já jsem admin :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama