. .

Anna Fairchild

15. srpna 2016 v 13:49 | Karuš |  Spisy


Muži a filmový průmysl hledá svůj ideál krásy. Pro Alfreda Hitchcocka to byla andělská mrcha v podobě Grace Kelly, pro prezidenta Kennedyho a mnohé další Marylin Monroe, smyslná a svůdná. Jiní viděli krásu v proutku zvaném Twiggy. A pak je tu Anna, tmavooká brunetka se širokým úsměvem, bílými rovnými zoubky a útlou dívčí postavou. Dívka, která pro mnohé je ztělesněním elegance a půvabu, stejně jako dívčí divokosti nenapravitelného snílka, co si nenechá svá tajná přání vzít. Jen je na okamžik odloží stranou, do úschovy, kam se k nim později vrátí, aby je mohla oprášit a vrátit zašlou slávu a lesk.
Hledáte-li u této mladě vypadající ženy nějakou složitost, jak tomu bývá psáno v knihách a příbězích, komplikovanou mysl či jiné, ženské přívlastky, pak vězte, že nic takového nenajdete. Ne u Anny, laskavého a hodného děvčete, které si v životě prošlo mnohými zkouškami, jejichž následky s sebou vláčí dodnes na bedrech. A přesto jí to nedonutilo se na svět mračit, jízlivě odpovídat na otravné dotazy nebo se kabonit na nepříjemně vyhlížející počasí. Anna si jednoduše najde v každém člověku, každé věci a každé situaci něco pozitivního. Chumelí? Pak je skvělý čas na procházku a lítání ve sněhu jako by byla zase malá a mohla se koulovat s bratry. Prší? Klidně zahodí deštník, aby si mohla poskakovat panáka po klouzavém chodníku ztmavlým silnými kapkami těžkého deště. Svítí sluníčko? Pak je ten správný okamžik na květované šaty, které si schovává pro zvláštní příležitosti. Venku by se mohli prohánět jezdci Apokalypsy a Anna by pouze okouzleně sledovala blesky a bouřku nad hlavou se zaujetím správného romantika. Nejste dalece od pravdy, tahle metamorfka, co se proměňuje v sovu, je skutečný romantik, co se nejraději zahrabe s Harlekýnkou ke krbu, po pravé ruce šálek s dobrou kávou nebo horkou čokoládou, na klíně jeden či dva kocouři a přes nohy přehozená deka. A pokud není nálada na knihu, pak není problém pustit jeden z těch černobílých filmů, kde hlavní roli hraje Greta Garbo nebo James Dean.
Tahle křehká dívka by neuměla schválně ublížit, ani slovy, ani činy. Snad i proto, že zná útrapy a bolest z válek, že ví, jak je lidský život cenný a pomíjivý. Sama prožívá již osmdesátý sedmý rok své existence a přesto, že v tomto věku lidé pomýšlejí na odpočinek, Anna se má ještě hodně co učit. Jejím největším problémem zjevně bude důvěřivost bez hranic. Snad na nikoho ve svém životě nepohlédla s pohoršením nebo očividnou chladností, k níž nemá žádný vztah. Vřelost proudí z každého slova a pokud by jimi mohla zahřát, pak by globální oteplování přišlo mnohem dřív. Pokud se jí ale přeci jen povede ublížit? Inu, zprvu bude nechápavě koukat, několikrát zamrká, hlavu nakloní na stranu. A pak? Akorát se dočkáte zmatených omluv v horečnatém tempu, neboť tohle nikdy nechtěla. Je jen na vás, zda jí odpustíte a přijmete posezení v jednom z proutěných křesílek a šálek kávy, nejspíše doprovázen v kočičím obležení. Sama nemá problém odpustit prakticky vše. Vlastně se ještě nenašla jediná věc, kdy by se urazila nebo dlouho zlobila, pokaždé se jen nadechne, tvářičky jako malý sysel, prudké vydechnutí, pokroucení hlavou a úsměv na rtech. Pokaždé zas a znova hledá v lidech jen to nejlepší, aspoň jednu malou dobrou vlastnost, kterou vyzdvihne, znásobí a upne se na ni jako k záchrannému kruhu. Mnohokrát se spletla a mnohokrát se bude tatáž situace opakovat, neboť tvrdohlavost, s níž byla její rodina proslulá, se zjevně dědí. Anna totiž dokáže být pořádně umanutá, když se za něčím stojí. A přesto není těžké ji přemluvit, změnit téma a donutit zapomenout na stanovisko, za nímž si stojí.
Dokáže být překvapivě takříkajíc věrná až za hrob, nikdy nezradí, ale též díky tomu prožívá vnitřní bídu pokaždé, když je sama zrazena nebo opuštěna. Tehdy jsou to jediné dny, kdy si zalézá do postele bez touhy někoho vidět a nevyleze ven klidně týden. Někdy i dva. Jako každý empatik, i Anna prožívá více emoce ostatních - lásku, kdy okouzleně sleduje páry, radost, kdy se nemůže přestat smát, ale i bolest, ztrátu, stesk. Nakonec však pokaždé najde východisko z toho bludného kruhu plného pláče a odmítání vyjít z bytu, neboť zavřít se před světem nic neřeší. Anna má přeci rozdávat radost a naději, tak se jednou zařekla a tak to také splní. Sem tam se proto pokouší angažovat i v charitativní činnosti, kam týdně posílá pár dolarů, aniž by si toužila vysloužit své jméno v oběžníku. Věří, že každý dobrý skutek je po zásluze vrácen a že svět byl o tolik chudší, kdyby si lidé mezi sebou nepomáhali. Tím pádem je dosti jasné, že ani neodkáže být sobecká, což je v očích ostatních důraznou chybou, kterou využijí. A ona se jako pravá naivka nechá. Jen bůh ví proč.
Je nenapravitelný snílek a idealista, mnohdy ztracená ve svém malém světě. Optimista? Také. Vždyť po většinou doslova září energií kolující v žilách a na tváři jí hraje široký úsměv plný veselí. Věří na pravou lásku, na zamilované pobláznění, na šťastný život až do smrti, ačkoliv je jasné, že nic takového neexistuje. Je ale důvod, proč tuhle naději Anně upírat? Prožila pár románků, žádný nikam nevedl, neměly budoucnost. Nebo snad Anna nechtěla, aby se přehouply do sféry reality a zůstaly jen snem, odpoutáním se od problémů, kterým tehdy čelila. Je to už dlouho, co si našla nějakého chlapce, neboť obvykle neumí reagovat na flirt a současné způsoby, jakým se muži dvoří ženám.
Důležitým poznatkem je fakt, že Anna je hluchá. Naprosto. Bez sebemenší šance na léčbu, na zázrak, na jakékoliv možné vysvobození z paláce ticha, v němž už jako malá uvízla. Svět najednou zmlknul, veškeré zvuky ustaly a tmavovláska přestala vnímat hřejivost i chlad lidských hlasů, jemnou či silnější intonanci, tóninu, hravost i jízlivost. Neslyšela jednotlivé hloubky i výšiny, nikdy si znovu neposlechne gramofonové desky, na něž se valí prach s každou vteřinou, kdy leží zapomenuté v papírové krabici kdesi v rohu bytu. Nebylo tomu tak vždycky, vždyť se svou láskou k hudbě měla nakročeno k možné kariéře baletky, ne-li samotné primabaleríny, která by v budoucnu přinášela naději do srdcí diváků sledujících každý její krok, každý skok, každý pohyb. Sluch jí byl uzmut, zvuk zhasnul svá světla. Nastalo ticho, ticho, v němž žije dodnes. Někdy se jí zdá, že slyší cvrlikat ptáčky nebo hlasy, ale jedná se jen o přelud, jež si její mysl vybájila. Snad v touze uchlácholit tuhle drobnou, étericky vyhlížející brunetku, snad aby jí dodala naději.
Mohla se tak dál plácat ve smutku, že již nikdy neuslyší, ale ne. Anna si vybrala život, kdy mohla rozdávat radost prostřednictvím svého úsměvu, jemných slov i práce, do níž vkládala celou svou osobnost. Vede si svůj malý obchůdek s proutěnými křesílky, kulatými stolky a náručí plnou kočičích přátel - Kocoura, Doctora a Koule. Je šťastná tímto způsobem, i když nevydělává tolik, aby si mohla dopřát vše, po čem její srdce touží. Častokrát totiž sotva stačí zaplatit účty a vyžívat jen z toho, co zbyde.

Život si s mnohými zahrává. Zavést na scestí, nechat je rozhodnout o krocích budoucích, sledovat je z dálky, jak se perou o své místo na slunci, i kdyby se mělo jednat o pouhých pět minut té pomíjivé slávy. Taková minulost patří k té tmavovlasé dívce, Sabrině Fairchildové, jež si posledních několik let nechává říkat Anna. Své jméno, kariéru na prknech, co znamenají svět, i manžela pohřbila již dávno. Jen občas se ve vzpomínkách vrací na ty doby, kdy si usmyslela být brodwayskou hvězdou, které u nohou bude ležet svět. Neboť některé sny se splnit mohou, jen na ně musí dozrát čas. Ten Annin ještě nepřišel.
Narodila se dne 4. května roku 1929 v Bruselu jako Sabrina Katheen Ruston. Jediné to dítě Johna Victora Rustona, anglo-irského bankéře a metamorfa, a baronky Elly van Heemstra, holandské šlechtičny, mezi jejímiž předky se objevili i francouzští a angličtí králové. Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze. Z matčina prvního manželství s jistým holandským šlechticem si mohla do rodiny připsat i dva nevlastní bratry - Alexandera a Iana Quarles van Ufford, s nimiž však měla málo společného. Jako jediná dcera a přímý potomek Johna Rustona měla být v očích ostatních rozmazlovanou, pyšnou princezničkou, ale tato pověst vzala za své. Otec rodinu opustil, když byla dívenka ještě malá a matka dbala na přísnou výchovu. Ze Sabriny tak rostlo pokorné, laskavé děvče, okouzlující osůbka, co vždy staví ostatní před sebe samotnou. Odchod otce brala Sabrina jako svojí vinu, avšak i přes veškeré dopisy, které mu po rozvodu rodičů v roce 1935 psala, se k nim nikdy nevrátil. Pro malou dívku to byl jeden z nejtraumatičtějších momentů jejího vlastního života.
Začala německá invaze a okupace. Pro Sabrinu, která navštěvovala soukromou školu v Anglii, bylo v zájmu vyššího dobra, aby se s matkou přestěhovala do bezpečí v Nizozemí, do městečka Arnhem. Upravené doklady, pseudonym Edda van Heemstra - neboť anglicky znějící jméno mohlo být nebezpečné na životě - to vše jí mělo zachránit a také že ano. S ochrannou rukou anděla strážného se jim povedlo odcestovat k příbuzným.
Po vylodění Spojenců v Den D se poměry pod německou okupací zhoršily. Během holandského hladomoru přes zimu 1944 narostla surovost nepřátel a nacisti zabavili holandské osobní omezené jídlo a dodávku paliva pro sebe. Bez topení a jídla lidé v Nizozemí hladověli a umrzali na ulicích, obzvlášť v Arnhemu, zpustošeném během spojeneckých pumových náletů při operaci Market Garden. Sabrina trpěla podvýživou, která se patrně odrazila na její stále nízké váze v budoucnu. Zůstávala v posteli a četla si, aby zahnala myšlenky na hlad; tančila balet, aby sehnala peníze pro svou rodinu. Nakonec se uchýlila k tomu, že vyhrabávala a jedla tulipánové cibulky, aby přežila hladomor. Bohužel, během jednoho takového náletu se stala Sabrina obětí - jedna z bomb, která vybuchla v blízkosti, poškodila do konce života dívčin sluch. Právě tento nejotřesnější zážitek, co nadobro vzal Sabrině kus jejího života, dokázal nejvíce zformovat pozdější hodnoty.
Po válce se hluchá Sabrina s matkou přestěhovala do Londýna, kde se pokoušela studovala balet, pracovala chvíli jako modelka a roku 1951 začala hrát ve filmech, většinou menší štěk či výpomoc v komparzu. Toužila se stát herečkou hlavně proto, aby vydělávala peníze a její matka nemusela dělat služku. Všechny tyto pokusy však selhávaly na jednom - jako hluchá nedokázala zachytit reakce ostatních a svou počáteční filmovou kariéru musela vzdát ještě před tím, než by vůbec nějaký průlom přišel. Místo toho pomáhala v zákulisí, obvykle s přemisťováním kulis, jejich malováním nebo úklidovými pracemi. Později toho roku Sabrině zemřela matka a dívce, jež se náhle stala sirotkem, nic nebránilo v možnosti roztáhnout křídla a vydat se do země, kterou toužila navštívit už jako malá - Ameriky.
Zde zažívala ty nejdůležitější chvíle ve svém životě: Vdala se za jistého Roberta Fairchilda, drobného úředníčka v městské správě a pod novým jménem, jako Sabrina Fairchildová, se pokoušela dobýt prkna divadelního světa, konkrétně Broadway. Leč ani zde se pro okatou, elegantní Sabrinu nenašlo místo a její dětský sen vzal nadobro za své. Místo toho se začala učit znakové řeči a odezírání ze rtů, aby nemusela být věčně na někom závislá. I to prohloubilo její lásku k filmům, častokrát na ně chodívala do kina a sledovala záběry na tváře, kdy se snažila rozluštit jednotlivá slova. Dodnes věří, že právě tohle jí nejvíce pomohlo v budoucnosti, aby se s lidmi dokázala bavit jako každý jiný, aniž by byla nucena poukazovat na svůj handicap. Žila v New Yorku, městu mnoha tváří a možností, ale také ztrát a osobních proher. Narozdíl od manžela nemohla podlehnout nemocem, sám jí po pěti letech manželství zemřel a zanechal svou ženu ovdovělou a bezdětnou. Doktoři tvrdili, že vzhledem k dívčině útlé postavě a hladomoru, které si jako dítě vytrpěla v Holandsku, nebude moci otěhotnět. A pokud? Pak potratí. Dvakrát se tak stalo a od té doby si Sabrina dávala příliš velký pozor, aby se podobně bolestivý zážitek neopakoval.
Od té doby životem prakticky proplouvala. Několikrát se zamilovala, celkem vzato neúspěšně, zkoušela všemožná povolání od kuchařky až po ženu vydržovanou četnými pánskými obdivovateli, neboť půvab, odolávání stárnutí a mírná prostomyslnost společně s dívčí lehkomyslnou naivitou, z ní dělávaly dokonalou postavu těchto pletek. Párkrát se sice pokoušela prorazit v tvrdém show businessu, ale nikdy nezískala takovou slávu, aby si z ní mohla vyžít do konce života. Lidé si začali všímat, že je Sabrina stále mladá a svěží, což vyvolalo otázky a spolu s nimi i odchod mladé Fairchildové z New Yorku. Snažila se cestovat, poznávat nové kultury, dokonce jeden čas měla touhu se jen výhodně provdat a zapomenout na minulost.
Nestalo se tak. Místo toho skončila v Dark Townu, kde si zřídila svůj podnik spojující její dvě oblíbené činnosti - čtení a pití kávy. Za těžce vydřené peníze si zde otevřela malou, příjemně vyhlížející čtecí kavárnu, kde klientům dělají společnost nejen vybrané knihy všech možných témat a zaměření, ale též tři její kočičí společníci. Nenechte se zmást názvem "U dvou koček", jak svou kavárnu pojmenovala - popravdě? Začínala skutečně na dvou, ale třetí se jí poslední týdny přichomýtla k nohám a Anna, jak si nyní říká, neboť Sabrina je pohřbená i s minulostí v New Yorku, je natolik dobrá duše, aby jí nevyhodila za nejbližší roh ale ponechala si ji.

Vrozené:
Úplná či částečná přeměna do zvířecí podoby - sova
Zesílené smysly
Speciální:
Empatie - Dokáže vycítit pocity druhého v jeho blízkosti nebo dotekem, ale neumí s nimi manipulovat
Telepatie - Schopnost komunikovat s ostatními nadpřirozenými bytostmi - pouze založenými na zvířecí bázi jako jsou vlkodlakové a metamorfové - pomocí obrazů, nikoliv v myšlenkách

































Po proměně:

Zvíře:

Kocour Doctor
Koule
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama