Marzia Bisognin

25. července 2016 v 14:30 | Karuš |  Spisy


Milá, přátelská, ba i roztomilá vlčí slečinka milující procházky lesem, citově vázaná na svého psího přítele Edgara, poblázněná láskou. Takhle se vesměs dala Marzia popsat. Kdysi.
Život je plný nástrah a jeden nikdy neví, co si pro nás osud přichystá. Jedno je však jisté, ne všechny ty věci, či události mohou být jednomu příjemné, některé od základu změní lidskou povahu. To, čím si prošla právě ona, to by změnilo snad kohokoliv.
Jak se říká, někdo je takový, někdo zase makový. Někdo ukáže svoji pravou tvář a někdo se jí naopak snaží skrýt za roušku lží a tajů. Dřív možná i ona nasadila masku usměvavého klauna a nedala na sobě znát, že je podrážděná. Teď? Žádná maska, ať je drzá nebo chce někomu ze života udělat peklo, nestydí se to ukázat, neschová to za pomyslnou masku. Už nikdy. Vlastně je od té nehody na své nevysvětlitelné chování hrdá. Stejně jako můžeme v lese, či kdekoliv jinde, najít spleť cest, i tady je to zařízené podobným způsobem. Spleť osobností, které se protínají, vyrušují, nebo na sebe navazují. Tolik rozmanitých možností a chvil napětí, když čekáte, jak se v dané situaci zachová. Nutno podotknout, že ať valná část její povahy zůstala stejná, akorát právě tu část schovala za všechno ostatní. Že by přeci jen maska?
Mnoho situací, ve kterých se nabízí mnoho řešení nutných k promyšlení. Ona? Jedná hned, střílí na slepo. Riskuje. Nepromýšlí si nic, proto sama v danou chvíli neví, co zrovna udělá, proto si nemůžete být jisti, jestli dostanete facku nebo polibek. Opravdu nejlepší je nečekat nic, než později chodit s rudou tváří a nadávat. Stejně jako v situacích, kdy prostě plácne první věc, co jí napadne, neplánuje dopředu. Všechno nechává na poslední chvíli, nic si nenaplánuje ať už časově tak ani spořádaně. Prostě, jak to vyjde, tak to vyjde. Odklad věcí jí není nijak neznámí, poslední chvíle, kdy lítá sem a tam jako šílená, aby zjistila, kde to právě měla být. Pár posledních minut, kdy zpytuje svědomí, že si příště vše dopředu naplánuje. Ale pravda? Zcela jiná. Příště to dopadne většinou ještě hůř. Tím se napojujeme na dochvilnost, v našem případě tedy nedochvilnost. Máte s ní schůzku? Pohovor? Cokoliv? Stihnete ještě ranní kávu, dokonce odpoledního šlofíka. Opravdu, pokud nemá někoho, kdo by jí nakopl, nečekejte od ní velké zázraky.
Pochopení pro nebezpečí. Risk, kdy se pouští do dobrodružství, které by se klidně mohlo obejít bez tolika následků. Nepřizná si svojí chybu a tak leze i na místa, kde by neměla co dělat. Možná se snaží být obezřetnější, ale čím víc se snaží, tím víc je zvědavá a tak se stane to, co vždy. Prostě… risk. A tak zřejmě zůstane, bude chodit na místa, aby zjistila co je na nich strašného. Bude se dostávat do problémů, z kterých jí vyseká jen málokdo. Teď však mnohem silnější a snad i oprsklejší než kdysi.
Silná vůle, kdy se nesnaží zachovat klidnou hlavu a plive kolem sebe salvu nadávek, které ve většině případů ani nedávají smysl, protože spojuje již existující slova do, bůh ví jak krkolomného klikyháku. A když tohle nepomůže? Kopání kousaní, řev a škrábání. Mlácení a mrskání sebou jak vorvaň na suchu. To a mnohem více, kdy se neohlíží na to, jestli jí někdo zlomí ruku nebo ne. A když tohle nepomůže? Přetvářka, objeví se ublížený pohled, ba i slzičky, kterými se snaží vydobýt si svobodu. Dříve možná, teď není jednoduché jí jen tak dostat na kolena, ač ta tak skutečně někdy vypadá. Snad jediné zranitelné místo je stále jedna jediná osoba. Daniel. Dříve vlkodlak, poté člověk a poté? Nic. Obyčejná duše, která uvízla v těle démona. Démona, kterého nyní nemá v lásce. Proč? Proto. Nic jí neudělal, co je jen pravda, ale i přes to k němu cítí jistou opatrnost a to i z toho důvodu, že v sobě ukrývá možná její jedinou slabinu. Co by se stalo, kdyby na to přišel? Zřejmě nic dobrého.
Jistě znáte ty situace, kdy si jeden nemůže vybrat a rodiče ho prostě vychovají podle svého. Milá a dokonalá malá holčička, která nikdy netoužila být víc než její bratr a kdokoliv jiný. Teď? Rodiče by na ní rozhodně pyšní nebyli. Drzost a troufalost, kterou ukazuje každým coulem. Odvaha, která jí nechybí, která zároveň zastínila všechen strach, že se snad nestydí vyjít ven i v noční košili. Stydlivost, žádný problém. Ta zmizela úplně, snad jen strach tam někde pořád je. Utiskovaný, ale stále je.
Slušné vychování? Spíše první dojem, kdy se doopravdy snaží chovat slušně a s jistou elegancí. Co se ale stane ve většině případů? Jakoby si snad ladnost a elegance ruku v ruce vyšly na návštěvu, nebo rovnou odletěly na dovolenou. Prostě fuč. Na vychování dámy zapomene a jediné co by jí dokázalo vzpomenout si, by byl kopanec do zadku od jejích nejbližších, které ale příliš brzo ztratila. Upřímně by jí to spíše pohoršilo, než aby jí to pomohlo, ale to je detail. Rozhovory většinou probíhají stejně bez rozdílu s jistou dávkou drzosti, s kterou by si zasloužila tak akorát facku, protože se jí nedokáže zbavit, proto od ní jednoduše musíte čekat nějakou tu drzou poznámku na váš účet, dřív nebo později ano. Život si žije podle svých představ a prakticky ke všemu si dělá pomyslné scénáře, ať už se jedná o její denní rozvrh nebo seznamování se s novými lidmi. Co se stane, když se někdo neřídí podle jejích představ? Pravděpodobně se nestane nic špatného, ale rozhodně je na ní znát, že se jí něco nelíbí. Avšak když ona sama svými náhlými výlevy pozmění strukturu scénáře, nic se nestane. Vlastně je i pozoruhodné jak si dokáže plánovat odpovědi ostatních, když ty svoje střílí z fleku.
Pokud se jí ale něco dokáže to dát i slušně najevo. Přes obyčejný křik po použití zbraně. Ačkoliv si častokrát v hlavě umíní, že by danému člověku pomohla jediné kulka do hlavy. Co je na tomhle za chybu? Dokázala by vystřelit, nedělalo by jí to problém. Ta lítost, která by se měla dostavit? Nikde, jakoby se vypařila. Vlastně to není ani nic, co by překvapilo. Jí se kdysi taky pokusil někdo zabít, skoro se mu to povedlo. Proč by tedy měla cítit lítost vůči ostatním? Všichni jsou bestie. Všichni do jednoho, jsou monstra. A ona? Taky.
Velkou část její povahy také tvoří čistě čiré bláznovství, kdy se skutečně dokáže chovat jako dítě. Jistě chápete, někoho pozná, blíže ho pozná, snad aspoň dostatečně na to, aby mohla odhodit přetvářku a chovat se tak, jak jí zrovna napadne. Přes balancování na obrubníku přes drzé úšklebky, které z ní činí opravdu spíše malé dítě, než to, co z ní chtěla matka vychovat. Nevadí jí to, jak už bylo zmíněno, za svoji povahu se nestydí ani minutu. Ani za tu část malého dítěte, která u ní převládá. Přiznejme si, každý se někdy toužil vrátit do dětských let, ale málokdo to opravdu svede. Ona má tu výhodu, že to opravdu dokáže s tím, že hodí za hlavu všechno, co jí zrovna napadne. Nepřemýšlí a dělá to, co ostatní považují za šílenost. V tom je to kouzlo, dělá to, čeho se mnozí bojí. Je sama sebou a nezajímají jí okolní názory, nikdy na ně nebyla stavěná jako její matka. Říkají snad, že je blázen? Tak ať, nikdy jí to problémy nedělalo. Naopak se dokázala na ulici ještě drze otočit se slovy "Můžu vám nějak pomoc?" Nesnáší lidské pomluvy, a proto se snaží ostatním kolem dokázat, že jí to nerozhodí. Snad jen s takovými lidmi jedná na rovinu drze a sprostě, aniž by si snažila zachovat to chování dámy, které se snaží světu ukázat aspoň trochu. Nemít ráda vlastní matku, vykašlala by se na to. To čiré bláznovství bohužel skoro nikdo neviděl. Nedůvěřuje ostatním tolik, jak by mohla.
Perfekcionismus, který se u ní objevuje, sice není tak rozšířený, ale přeci jen. Dostane úkol? Pokud ho neodloží, nebo se k němu opravdu po dlouhé době dostane, snaží se ho ve většině případů dotáhnout k dokonalosti. Všechno musí být perfektní, všechno musí ladit. A pokud se jí někdo pokusí zastavit? Začne se bránit. Kopat, kousat. Minulost jí donutila začít se sebou něco dělat. V jisté míře se naučila ubránit tu slabou vlčici v sobě, která už vnitřně zemřela.
Krom perfekcionismu dokáže být někdy i empatická, pokud tedy jde o ty, které dobře zná. Pokud jsou v okolí cizí lidé tak má tendence snad jen k tomu přenášet tu špatnou náladu. Pokud však vidí, že se trápí někdo, kdo už jí není lhostejný, reaguje tak, že se snaží pomoci. Většinou se o ostatní nestará, ale pokud jde o někoho, kdo má místo v jejím srdíčku, rozhodně si čas udělá, i kdyby měla zrušit let na Havaj. Normálně se to nestává, ale svým blízkým je opravdu v jistém směru věrná a dala by za ně ruku do ohně, co do ohně, do nádrže se žraloky. To všechno jen pro ty, které m á opravdu ráda. Pro ty by riskovala víc, než normálně. Stejně tak by riskovala pro lásku, protože si trvá nad tím, že risk je zisk. Ve většině případů tedy.
A v neposlední řadě stojí za zmínku jistě její záchvaty vzteku vyvolané… z ničeho. Dalo by se to definovat i jako porucha osobnosti. Snad jen s tím rozdílem, že si nepovídá sama se sebou, nebo není paranoidní jako někdo jiný. Takže vlastně jen… porucha, něco, co se jí drží a nezmizí to. Nestává se to příliš často, ale občasně přeci jen. Mívá chvíle, kdy se jí zatemní celý svět a ona vidí všechny jako ty špatné, v tu chvíli by bylo nejlepší se od ní držet co nejdál. Křik pěsti a lítající věci. Obrovská salva nadávek, které slyší klidně i o blok dál. Pomůže jí snad jen přímý kontakt, zadržení a uklidnění v něčí náruči, to je to, co jí rychle uklidní, ale kdo by to hodlal riskovat, když neví, co s ní je, že? Nikdo. V takových případech bude muset dotyčný přečkat její sprosté a neobvyklé chování do doby, kdy se nezhroutí na pohovku, nebo na zem, kdy všechno intenzivně vydýchává. Občas to trvá hodiny, někdy zase pár minut. Pokud jí tedy neovlivní uklidnění někoho jiného, kdy se většinou v náručí rozbrečí, a když se uklidní, přijde roztřesený hlas, ale omluva? Žádná. Nikdy se neomlouvá, stojí si za tím, že nemá za co se omlouvat.

V neposlední řadě by se měla zmínit ta nejsilnější a nejdelší cesta její povahy. Zlo. Tedy není zlo jako zlo. Možná nepohrdá vším kolem, jako nějaká démonka, ale zlá být dokáže. Přinutil jí k tomu jeden jediný člověk, jedna jediná bytost, která se jí snažila vzít život. Neúspěšně. Měla na mále, měla hodně na mále, ale vrátila se znovu do každodenního života s tím, že nebude věřit jen tak někomu. Se smíchem vzpomíná na to, jak byla naivní a s každým si povídala. Se smíchem vzpomíná na to, jak byla jednou nohou v hrobě. A za co? Za milost a vlídnost, kterou rozdávala. Za nic. Proto je teď jiná, proto se její mluva skládá především z ostrých nadávek a drzých poznámek. Nebo snad jen ze sarkasmu, který se jí drží jako klíště psa. Takže taková sarkastické klíště, co ulpělo na srsti vlkodlačce. Vlkodlačce, která rozhodně na první pohled není stejná, jako bývala. Kdysi.

Itálie, 19. století. Křik, který značil příchod dalšího člena do již tříčlenné rodiny. V té době se řešilo mnoho věcí, například vražda krále, či sociální nepokoje, ale pokud už se něco takového doneslo až k nim, malá Marzia si to nemůže za nic pamatovat. Byla teprve roční děťátko. Samozřejmě to nebyla jediná z věcí, které malé děvčátko netušila. Stejně tak to netušil její starší bratr, který už byl na světě o něco déle než ona. Říká se, že láska je láska, proto i matka dvou netušících dětí zůstala s jejich otcem co ať se děje co se děje. Z děvčátka se čím dál rychleji stávala dívka, stejně jako z jejího bratra se stával muž, spíš mladý muž. Jejich otec moc dobře věděl, co to znamená, stačilo je pozorovat v jeden určitý den. Jejich podivné roztržité chování, přecitlivělost, či dokonce zuřivost. Možná by stačilo jen to, že nebyli tak aktivní jako jiné dny. To bylo přímo jako povel, který hlásal, aby obě své děti zavřel a připravil tak na první proměnu. Marziin bratr byl jen o rok starší, byla tedy naprostá náhoda, že bude mít první přeměnu stejně jako jeho mladší sestra. Jediné co se dozvěděli, bylo to, že ucítí bolest, jakou ještě necítili, ale bude to v pořádku, že si zvyknou. Marzia si nechtěla zvykat, bála se, ale než stačila něco říct, otec zmizel a bratr? Byl zavřený úplně někde jinde. Zatajený dech, kdy mlčky čekala, co hrozného se přihodí. Když v tom to přišlo, naprosto nečekané a... rychlé, dalo by se říct. Padla na kolena a zaťala zuby. Strašlivá bolest, jakoby se jí snad lámaly všechny kosti v těle, do jedné. Křik, který se stejně tak ozýval z místnosti vedle ní. Věděla přesně kdo tam je, bratr, ale myšlenky měla úplně někde jinde. Netrvalo to dlouho a zvlčela, první proměna a žádná sebekontrola, kdy k tomu všemu děsí sama sebe. "Sbohem, sestřičko." Rána, to poslední co slyšela, než zapomněla úplně, kdo vlastně je a kde vlastně je. Plno rozbitých věcí a pak... nic.

"Bylo to pro tvé dobro!" Poslední slova, která pronesl otec, když se na něj nespokojeně ohradila, že jí zavřel jako zvíře a neuvědomil si, že ztratil syna. Nezajímalo ho to. Jí tedy nezajímalo také nic, sebrala se a odešla. Ven, tam, kde se válčilo. Prostě odešla. Hledat bratra. Jak se ale zdálo, nebylo to pro čerstvou vlčku nic jednoduchého. Obzvlášť, když se nedokázala kontrolovat. Byla to dlouhá cesta, plná překvapení, váhání, krve. Dorazila do jednoho městečka, kde už od začátku neměla dobrý pocit. Možná to byla náhoda, možná taky ne, ale narazila na své příbuzné, kteří se sem kvůli krizím uchýlili, kdysi dávno. Zůstala tedy u nich. Vlkodlačí rodina, do jednoho, tetička z otcovi strany a strýček? Pozůstalý z rozpadlé smečky. Ta představa se jí moc nelíbila, že by měla být ve smečce jako nějaký pes. Nikdo jí však k ničemu nenutil. Byla šťastná, dozvěděla se, že Dark Town není obyčejné město a bohužel zjistila, že není ani bezpečné, což jí připomíná hrob jejího strýčka a zamčený pokoj, který teta kdysi dávno opustila. Tak tedy žila na vlastní pěst jen s malým psem, který jí držel při životě. Město jí připravilo mnoho nástrah i zkušeností. Mnoho případů, kdy brala své schopnosti na lehkou váhu a děsila tak obyčejné psy, anebo lásku, o kterou přišla dřív, než se nadála. Přišla, to je moc jednoduché. Byla by ráda, kdyby měl Daniel klid, kdyby skutečně odešel tam, kam smrtelníci odejdou po smrti. On ale musel uvíznout v těle démona, což brala jako tisíckrát horší variantu, než smrt. Smrt, které se také podívala do očí, téměř. Jednoho dne se jednoduše musela vzdát, muselo to přijít. Byl snad i úplněk, matně si to vybavuje, chce na ten den zapomenout. Vlkodlak, větší a silnější, krev, bolest a tma. Všechno v pár minutách, kdy se snažila zachránit vlastní krk. Umřela? I tak se to dalo říct, ale stále tu byla schopnost regenerace, která však fungovala pomaleji než by měla, a proto byla větší šance, že jí něco doopravdy sežere, než se vzchopí. Naštěstí pro ni se zrovna lesem procházel další vlkodlak, tentokrát ne tak agresivní, spíše ochoten pomoc. Zástupce alfy, Judah, který jí vzal k sobě, aby se o ni postaral a ona se tak dala dohromady. Ostatní si do teď myslí, že v tom lese přišla o život, ona a Judah však ví své. Smrt už jí mohla mít, ale nedostala jí, i když jí to zanechalo jizvy na těle i na duši.

Vrozené schopnosti, kterými oplývá každý vlkodlak. Jediné, čím se může od ostatních lišit je telepatie v lidské podobě, kdy může komunikovat prakticky s čímkoliv živým. Tedy, s rostlinami by si asi moc nepromluvila, avšak živočichové na ní můžou reagovat jakkoliv.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady S. Lady S. | Web | 26. července 2016 v 11:32 | Reagovat

Nádhera, krásná char. a popis, díky...

2 Daniel Daniel | 4. srpna 2016 v 11:34 | Reagovat

Mazlinkooo! Marzíčkuuu xD

3 Marzia Marzia | 10. srpna 2016 v 16:54 | Reagovat

Daneeeee! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama