Zachariel

21. června 2016 v 18:36 | Karuš |  Spisy


Jmenuji se Zachariel. Ano, máte pravdu, není to příliš lidské jméno. Na mou obranu - nejsem člověkem do takové míry, jak bych si přál. Co jsem? Pro někoho kazatel. Kněz. Milující otec vychovávající malou holčičku - Scarlett. Pro ty, kteří vidí pod povrch, jsem inkubem, dítěte Pekla. Jo, já vím, vcelku ironické. I já se tomu občas zasměji, když si uvědomím paradox celé téhle situace. Co je mou prací? Kázat. Šířit naději. A ano, posílat démony zpět do pekel, což se mi i docela daří. Možná si nemůžu na pažbu připsat stovky zářezů, čímž se vytahuje ta dnešní mládež, na druhou stranu dvacet dva není málo. Jen do stovky to má daleko. Do tisíce ještě dál. Opovrhuju Peklem, do jehož chamtivého náručí odkráčela má duše. S Nebem je to lepší, i když celé jeho plusové body kazí fakt, že mi nikdo seshora neodpovídá.
Co bych vám ještě... Velkou oblibu mám v nošení stylových obleků. Jejich počet se sice dá obsáhnout číslovkou tři, což má být nějaké to šťastné číslo, na druhou stranu je nestřídám každej den. Kolikrát v nich spím, pracuji, posílám ty pekelný hajzly tam, kam patří. Zlozvyk? Jako jestli mám nějaký zlozvyk? Jo, jo, jasně že mám. Kouření cigaret a to opravdu ve velkém. Sotva jednu típnu, už zapaluju další. Plíce sotva ohrozím, démonská podstata ve mně mi nezničí plíce rakovinou k nepoznání. Je to jen taková schválnost všemu na truc. S alkoholem se přátelím prakticky stejně. Když na vás přijde ta chvíle, kdy všechny životní problémy dopadnou na vaše záda, pak jeden potřebuje svého kamaráda v lahvi, aby na chvíli otupil deprese a touhu jednou před tím utéct. Nemůžu. Zařekl jsem se. Slíbil to té malé, co na mě pomrkává velkýma modrýma očima po svém dědečkovi.

Můj charakter? Vskutku okouzlující a člověk si mě oblíbí. Tedy, jak kdo. Nejsem ten chlap, co se hned vrhne do seznamování, raději piju sám, přemýšlím sám a kolikrát kážu i prázdnému kostelu. Jo, tak jsem sám. Mívám narážky na nebe či peklo, sarkastické poznámky a mírně flegmatický přístup k životu. A strach, věčný strach, do které ženy se zase zamiluju a která kvůli mně bude trpět.
A já jim dávám život věčný. Nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Jan 10:28

Příběh, který vám zde budu vyprávět, je plný životní ironie, zcestných okamžiků a odsouzení. Ať již ze strany mé, Boha či démonů, ke kterým patřím. Vím, ironie už začíná v ten okamžik, kdy jsem si oblékl roucho a nasadil kolárek. Když jsem začínal předčítat první verše z Bible o souzení těch, kteří zhřešili. Vždyť já sám, já, Zachariel, pojmenován po jednom z andělů a proroků svatých, jsem se stal sémětem ďáblovým. Ne, chyba - jeho družky, Lilith. Ale ne, možná, že to všechno začalo mnohem dřív. Sám nevím kdy...
Pamatuju si válku. Válka ve Vietnamu byla v plném proudu, mnoho lidí padlo, ještě více se jich mělo stát oběťmi dalších několika let. Vzpomínám si na letky, které sestřelovali a jejichž vzduchem letící trosky připomínaly padající anděly. Ohlušující randál, kdy nejeden člen naší pěchoty ohluchl, když v kontaktní blízkosti vybuchl granát, zasypal nás zeminou i šrapnely, které stihly uvíznout v našich tělech a rozsekat nás na kusy. Vzpomínám si na tváře přátel i cizích, vyděšené volání matek prosících o milost za své děti, za rodiny, které se staly obětí našich zbraní a střel. A pak tehdy...
14. listopad. Na ten den si vzpomínám, jako by to bylo včera. Sedmá kavalérie pod velením plukovníka Moora, v níž jsem se ocitl i já sám, měla zajistit údolí Ia Drang, nad kterým se vypínal hraniční kopec Chu Pon. Nikdo z nás netušil, že kopec protkaný sítí tunelů je základnou ozbrojených sil nepřátel. Severovietnamci byli zhruba v desetinásobné početní převaze, pustili se neohroženě do nás. Do boje. Dostali jsme se do obklíčení, avšak naše posádka se vytrvale bránila celý den a noc. Ranění američtí vojáci byli odsouváni vrtulníky, které též přivážely munici a poskytovaly nám, vojákům, krytí. Já byl jedním z odvážených. Střepiny v boku si našly cestu k vnitřním orgánům, kde se pustily do devastace. Trpěl jsem. Už... Už si nepamatuju, zda jsem upadl do kómatu, jestli se má mysl pohybovala na hranici vědomí a tonoucí tmy. Byl tu však hlas - lákavý, něžný. Přesně takový, který dokáže probrat každého a vytáhnout ho z náručí smrti, v níž jsem se ocitl i já sám. Dotyčnou si nepamatuji, její tvář ani barvu vlasů, jen hlas. Křehký, někde na pokraji ženství a dívčí nevinnosti. A pak zlobu, co jeho slastnou symfonii nakřápla. Tehdy, když jsem poprvé odmítl.
Operace byla zdlouhavá, naděje na uzdravení mizivá a já sám se potácel na hraně mezi životem a smrtí. Nikdy jsem se nemodlil tolik jako tehdy, nikdy jsem sobecky neprosil Boha, aby nade mnou bděl a mého strážného anděla, aby mě ochraňoval. Život jsem měl prakticky před sebou, mohl jsem mít ženu, děti, později vnoučata a hypotéku na dům, kterou bych splácel až do řádného věku devadesáti let. Jenže Bůh tehdy mé modlitby nevyslyšel, to ďábel ano. Znovu přišla s nabídkou. Podruhé a naposledy. Jenže tentokrát se pravidla změnila. Buď přijmu a nebo budu sledovat, jak všichni moji milovaní umírají. O to hůř, že by mi dopřála život a devastující účinky dobrého zdravotního stavu, zatímco mí přátelé by churavěli namísto mne. Poskytla mi ochutnávku, za kterou ji nenávidím i po všech těch letech.
Můj nejlepší kamarád Richard, který nastoupil do války se mnou, se stal obětí útoku nemocných vojáků, na které dolehl strach plnou silou. Pobodaný, zmlácený, pomalu umírající ležel opuštěný v potemnělém koutě skladišť, dokud si ho po dvou dnech jeden člen zásobovací jednotky nevšiml. Měl ženu v očekávání, Mary. Pamatoval jsem si její zrzavé kučery a výrazný irský přízvuk, stejně jako pihy na nose a jemně vyklenuté bříško. Z kamaráda z dětství se stala pomalu blednoucí vzpomínka. Tehdy jsem se zapřísahal, že ho pomstím. Přijal jsem. Přijal a nevšiml si dodatku. Abych zachránil Richardovu pokrevní linii, všechny jeho potomky a příbuzné, mám přivést Peklu sto neposkvrněných duší dívek. Ne však ledajakých - podmínkou bylo se do nich zamilovat a prožít další zatracená muka při jejich ztrátě. Sto nevinných dívek, které jsem měl svést jako inkubus, démon hříchu.
Pro polní lékaře byl zázrak, že jsem se uzdravil. Já věděl, že tak to možná je, ale nemohl jsem ho přikládat Bohu ani jeho poskokům. Byl jsem souzen Peklu, moje duše byla vyrvána z těla s podpisem smlouvy. Můj život za jejich. A sto dalších, které se k tomu připletly náhodou. Přiznávám, zkoušel jsem Peklo obehrát, ale pokaždé přišla prohra a výsměch mé zatvrzelosti. Byly ženy, u nichž jsem si přísahal, že se nikdy nepokusím jejich duši poslat do Pekla. Mary byla jednou z nich, tak křehká a ztracená, když jsme se vrátili domů a já sledoval, jak se jejich malý synek, Roger, vydává pomalu vstříc dospělosti. Tehdy jsem si našel post kněze v místním kostele. Kázal jsem o hříchu, probouzel v nich naději, kterou jsem sám sobě ničil.
Jenže sto dívek je sto dívek. Do tohoto roku jsem se zamiloval dvanáckrát. Já vím, žádná sláva. Dvanáct duší, které jsem směnil s Peklem za život pro mé milované. Ale ti hajzlové mají své cestičky, jak uvést věci do pohybu. Rogerova rodina zahynula při autonehodě, když jim pod kola skočil jelen, Roger strhnul řízení a vůz narazil do stromu. Mary následovala krátce po nich. Zbyla jen Scarlett, malá tmavovlasá holčička s očima svého dědečka. Dívka, jejíž duše měla následovat. Nehodlám nic takového dovolit. Možná přišla o rodiče, o příbuzné, ale já si ji nenechám vyrvat z rukou. I kdybych měl holýma rukama pozabíjet všechny démony, co se potulují po této zemi. Nikomu nedám to malé, bezbranné dítě. Možná byla hloupost přestěhovat se sem, do Dark Townu. Města prolezlého bezbožnou démonskou havětí stejně jako pověstmi o nich. I proto jsem si pozměnil jméno a nechávám si říkat Zachariel, jako jeden z božích proroků. Jako vymítač démonů, neboť jsem odhodlán za každou nevinnou duši, která podlehla mým svodům, odčinit své dílo v podobě zabití alespoň jednoho démona. Jeden za jednoho je stále málo, vím. A proto doufám, že právě tady najdu odpovědi na své otázky. Snad právě zde mne Bůh vyslyší a tentokrát učiníme obchod spolu.
- Z deníku Zachariela

Dokáže na sebe brát jinou podobu, avšak nic takového nepreferuje. Pokud se do něj nedokáže zamilovat dívka pro sebe samotného, pak to ani nemá cenu. Kdo se s tím také má furt vymýšlet.
Jako inkubus se živí energií až na upíry a ghúly, z nichž nedokáže vysát prakticky nic, neboť jsou považováni za mrtvé. Z ostatních si bere energii i duši, jen u démonů opět naráží - navíc s nimi nespí, nebylo by to etické vůči práci, kterou se živí. Snaží se splácet dluh vůči Peklu, sto duší nezkažených dívek za budoucnost malé Scarlett. Zacharielovy oběti získají malou značku na hrudníku v blízkosti srdce, jakousi pečeť, že byl obchod uzavřen.

Má typické vlastnosti inkuba.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama