. .

Gabriel Callaghan

27. června 2016 v 22:33 | Karuš |  Spisy

Gabriel je něčím už na první pohled velmi odlišný od ostatních. Nejspíše za to můžou ony modré oči, jejichž odstín jde až do světlého stupně šedi. Jsou prázdné a chladné. Jako by se skrze ně vůbec nikdo nedostal. Přesto to není člověk, kterého byste nedokázali hned při prvním setkání přečíst od hlavy až k patě. Vlastně je až moc čitelný, až se pořádně ocitnete v obraze. Jen se musíte prokousat skrze iluzi, kterou kolem sebe už několik let vytváří. Iluze, kdy si myslíte, že modrá kukadla prozkoumávají každičký váš detail, ovšem skutečnost je jiná. Gabriel totiž, se vším všudy, přišel o svůj zrak už ve velmi, velmi dávno.
Stal se tak závislým na svém bratru, vlkodlakovi, jenž přišel o možnost proměnit se zpět do své lidské podoby, tak teď tedy slouží jako slepecký pes, jež myšlenkami řídí v podstatě celého Gabriela. Ukazuje mu, kam jít, kolik kroků udělat, aby se nestalo neštěstí, popisuje mu, kdo před ním stojí a jak se právě teď tváří. Kdyby o něj přišel? Byl by bezmocný. Nedokázal by nic, pravděpodobně by ani sám nenašel oblečení, které si měl vzít na sebe. Caspar se tak stal jeho neodmyslitelnou součástí. I vlk svůj úděl přijal a hlídá tak svého bratra každičkou minutu svého života.
Za chladnou, ovšem ne příliš přesvědčivou, stěnou, najdete malého a nevinného kloučka, jehož představa okolního světa je velmi ovlivněna bratrem, který mu tak ochotně věnoval svůj zrak. Jeho myšlenky jsou naivní, neumí být chladný příliš dlouho, většinou roztaje už po prvních pár minutách rozhovoru. Kdybyste pečlivě nahlédli do jeho mysli, zjistili byste, že on sám žije ve velmi krásném světě, který je jenom někdy narušen slovy někoho jiného. Ne. Ve skutečnosti si uvědomuje, že okolí je o dost jiné, než jaké si ve své hlavě vysnil, ovšem proč si kazit onu radost? Když mu to stejně nikdo nemá jak dokázat?
Vrátíme se zpět k povaze - jeho osobnost je zajímavá. Těžko říct, kdo si pod tím co představí, ovšem ať už vidíte cokoliv, dalo by se to pojmenovat slovem 'zajímavé'. Proč se snaží působit chladně? A ano, on se opravdu snaží. Je to jednoduché. Tento svět už je tolik zkažený a, pro někoho jako je on, i nesmírně nebezpečný. Kdyby všem hned strčil pod nos svou slabinu, kdyby ukázal, jak neskutečně bezbranný je, nejspíš by zde nevydržel ani těch pár let, kterými se může pyšnit jeho věk. Nikdy totiž přesně nevíte, koho potkáte. A věřte nebo ne, kdyby ho Caspar nenaučil, jak vyhlížet na veřejnosti, aby mu ostatní hned ze začátku nepodkopávali nohy, byl by opravdu v ohrožení.
Mezi jeho přednější a výrazové vlastnosti patří taktéž nedůvěra. Nikomu nevěří tolik jako Casparovi, dokonce ani sobě samotnému, jelikož sám na sebe se bohužel nemůže spolehnout. Čili tedy logicky nerozdává kousky své důvěry jenom tak na potkání. Přátelství si u něj zkrátka musíte vytvořit. A je to velmi zdlouhavý proces. Samozřejmě jsou lidé, kteří jsou mu sympatičtější a kteří zase méně, ale z vlastní zkušenosti moc dobře ví, že zdání mnohdy klame, proto se tímto už nějaký ten pátek neřídí.
Když už si však ono pouto s někým vypěstujete, můžete si být jisti, že on není ten, co vám vrazí kudlu do zad. Spíše je schopen zmařit celý svůj život a vrhnout se před letící kulku bez jediného přemýšlení, což je jedna z vlastností, které by ho jeho starší a ne moc přátelský bratr nejraději zbavil.
Co se žen, které by o něj měly jakýsi takový zájem, týče, jde to s ním docela z kopce. Caspar se ho už několikrát snažil přemluvit ke vztahu s nějakou normální ženou, ovšem Gabriel si ne a ne říct. Žena je pro něj naprosto odlišný druh organismu, se kterým si nikdy nerozuměl více než přátelsky, snad proto má až strach z toho všeho, co ke vztahu patří. Navíc, nic není stálé a on o tom velmi dobře ví, snad proto se nechce s nikým moc vázat. Na to má až moc velký strach ze zklamání. Z toho, že se zamiluje a ten někdo ho opustí. Z toho, že nakonec zůstane sám.
Mezi jeho špatné vlastnosti se řadí především ona naivita, skoro až dětská naivita, kdy nasadí svůj kouzelný úsměv a drží si ho po celý den, jako by neexistovaly žádné problémy. Jako by bylo všechno naprosto normální.
A co takový slepec rád dělá ve svém volném čase? Kdo ví, Gabriel má ovšem hned několik oblíbených koníčků, které rád provozuje. Například zpěv a hra na kytaru. Spolu s Casparem jsou oba dva velmi hudebně nadaní, což zřejmě zdědili po své matce. Několik let sice trvalo, než se naučil pořádně hrát na kytaru, ale teď už onen nástroj zná nazpaměť, snad proto je to jen další věc patřící k celé té iluzi, že je vlastně úplně normální.

Asi… Asi se vám nebude zdát jako někdo naprosto nemožný. Jako někdo úplně bezbranný. Se svým úsměvem mnohdy vyhlíží tak dobře, jako by sám celému světu říkal, že on to všechno zvládne a že se mu do cesty nepostaví nic, co by ho snad mělo shodit ještě níž, než už se od narození nachází.
22/05/1980. V ten den to všechno začalo. Narodili se totiž dva chlapci. Caspar a Gabriel Callaghanovi. Jeden zcela zdravý chlapec s tmavými vlásky a neuvěřitelně temnýma očima a druhý, s pohledem tak prázdným a šedým, až se nakonec ukázalo, že je opravdu… Zcela opravdu prázdný. Bez výrazu, bez emocí, bez možnosti cokoliv z okolního světa poznat na vlastní oči. I tak ho však rodiče, oba s krví vlkodlaka, milovali stejně jako toho prvního. Ten slepý, Gabriel, byl pojmenován podle víry jeho matky. Jméno znamená - můj bůh, moje síla a pak tu byl Caspar, kterého pro změnu pojmenoval otec. Oficiálně se tak už od narození stal 'strážcem pokladu'.
Jak by mohlo asi probíhat dětství těchto dvou chlapců? Oba dva navštěvovali školu, tu stejnou, pro naprosto normální děti, jelikož rodiče nechtěli, aby si Gabriel připadal odlišný. Už od raného věku byl tedy blondýn vázán na tmavovlasého chlapce. Jejich vztah fungoval v určité symbióze. Gabriel byl totiž už od mala ten, co se velmi rád vzdělával a tak raději proseděl celý víkend doma nad knížkami, jak nad těmi školními tak na rodinném dědictví, než aby šel ven hrát basket se svými kamarády, jako tomu bylo u Caspara. Trpělivě tedy pomáhal staršímu bratrovi s učením, zatímco ten mu podvědomě věnoval svůj zrak.
Byli stvořeni pro sebe. Měl se narodit jenom jeden, jeden naprosto dokonalý čistokrevný vlkodlak, ovšem narodili se dva se stejně čistou krví, ovšem ani jeden z nich nebyl ona sama chodící dokonalost. V tom tkvěl onen dar, který s sebou nesli. Jako typičtí vlkodlaci už od mala ovládali telepatii, jenže jejich nadání bylo jiné. Patřili k sobě a na to poukazoval i jejich dar. Spolu dokázali telepaticky komunikovat vždy, v jakékoliv situaci, ať už byli v podobě vlčí či v té lidské. Později… Později si uvědomili, že dokáži víc než to. Spolu tvořili neuvěřitelně silný celek, dohromady byli jedincem, duší, rozpolcenou do dvou naprosto rozdílných polovin, přesto stejných. A tak se Caspar naučil v malých časových intervalech darovat kousek ze svých smyslů, přesněji zraku, který Gabrielovi tolik chyběl. Staršího bratra to stálo mnoho energie, a proto nebylo možné to praktikovat každý den. Dodnes mu nemůže věnovat více než pouhých 48 hodin za celý rok.
Pro rodiče to byl v prvním okamžiku zázrak, zároveň jejich hrdost teď patřila Casparovi, jelikož pro jejich druhé dítě dokázal udělat mnohem více, než by kdy oni byli schopní. Ovšem… Byli vyděšení a to pořádně. Bratrské pouto bylo tolik silné a oni ho neuměli ovládat. Doteď si nejsou jisti tím, co všechno dokážou.
Do dovršení šestnácti let obou chlapců probíhalo všechno v naprostém pořádku. Potom se věci začínaly pomalu měnit a to k horšímu. Rodiče začaly s pravidelnými hádkami a to se podepsalo především na Gabrielovi, který nevěděl, zda jim může ještě věřit. Pocity a myšlenky blondýna se automaticky přenesly i do mysli Caspara, který se o svého mladšího bratra velmi, ale velmi bál. Gabriel začínal nabývat dojmu, že se už nemůže spoléhat na své rodiče, jejichž hádky zapříčinily naprostou nevědomost jich obou, proto ho mnohdy neposlouchali, mysl zamžená ve svých vlastních problémech, což jim nevyčítal, ovšem už s nimi nebyl v bezpečí. Nemohl se spoléhat na počet schodů, co mu nadiktovali, na to, kde se která věc nacházela… Zkrátka nepomohl. Caspar ho od této chvíle doprovázel na každém kroku, sic jeho mladší bratr nesouhlasil a cítil neuvěřitelnou vinu, že své dvojče tolik ochuzuje o jeho život. I kdyby to Casparovi vadilo tolik, jako si Gabriel myslel, nikdy by mu to neřekl. Nikdy si nepřál nic jiného, než to, aby byl jeho mladší bráška v bezpečí. Pouto přerostlo v něco obrovského. Trávili spolu všechen volný čas, studovali spolu, smáli se spolu, Caspar ho učil různým míčovým hrám a jednoznačně tak společně všechno zvládali. Najednou se zdáli býti naprosto nepřemožitelnými, oba dva se cítili, že to právě jim patří celý svět, přestože ho sám jeden z nich nikdy nebude moct vidět na vlastní oči.
Brzo se tedy odstěhovali od svých rodičů, jejichž vztah se uklidnil, ovšem tím způsobem, že už mezi nimi nebyla ani kapka citu. Bydleli spolu, protože museli. Navzájem se ochraňovali a pomáhali si, ale nemilovali se. Dokonce ani tak, jak tomu bylo u jejich synů.
Přes oceán se společně dostali až do Severní Ameriky. V té době se Caspar rozhodl trénovat svou výdrž, co se propůjčení svých smyslů týče, ale mnohokrát to nedopadlo úplně podle představ. Nový život znamenal sice nové starosti, ale Gabriel si na prostředí rychle zvykl, zvláště se svým bratrem v patách, který ho snad ani na chvíli nepustil z očí. Už teď si začínal uvědomovat, že pro něj jeho starší dvojče obětovalo celý život. Ale na druhou stranu věděl, že i on jemu věnoval až příliš času na to, aby si cokoliv vyčítal.
Procvičovali své schopnosti, zvažovali nové a nové možnosti a spolu s novými známostmi v novém městě se všechno na okamžik zase zdálo jednoduché. Pod nohy jim spadla i mladá, přesto čistokrevná čarodějka s velkou mocí, jejíž pomocnou ruku přijali s vděkem. Ona tehdy našla zalíbení ve starším z bratrů, ovem on zalíbení nijak neopětoval. Jejich vztah bral jako čistě profesionální. Chtěl se postarat o svého bratra, to bylo vše. Nic jiného od toho neočekával.
Trvalo to dva roky. Dva roky trénování, hledání v knihách, než se Sigourne rozhodla pokusit se spolu s vlky o černou magii. Kouzlo spočívalo v tom, že starší bratr částečně oslepne a předá tak polovinu ze svého zraku Gabrielovi. Ten nejdřív nechtěl, nechtěl ochudit bratra o něco takového, jelikož vůbec nevěděl, jaké to je, být slepý… Ale Casparovi se podařilo bratra přemluvit.
Společně se tehdy vrhli do přípravy těžkého zaklínadla, ačkoliv tak mladá čarodějka riskovala významnou pozici ve své rodině. Riskovala to, že jestliže někdo přijde na její zápletky s těžkou černou magií, bude vyděděna z rodiny a vypálená z rodokmenu. Oba vlky si však oblíbila na tolik, že se pro přátelství rozhodla obětovat i to největší, co měla. Zároveň za to nejspíše mohla zaslepenost vůči staršímu bratrovi. Tolik si ho přála potěšit, vidět ho šťastného a potom… Potom by si možná už konečně všiml všeho, co s tak dlouho snažila naznačit.
Jenže na svou lásku skutečně doplatila. Nejen, že její rodina na vše přišla, ale kouzlo se nepodařilo. Ne tak, jak mělo. Zrak zůstal Casparovi a Gabriel na tom byl pořád stejně. Nejdůležitější změna byla však v potrestání. Čarodějka doplatila tak moc, že jakási vnitřní síla se postarala o to, aby už nikdy nezískala šanci zůstat s Casparem. Kouzlo potřebovalo čistou mysl a jejich mysl byla vždy nejčistější ve vlčím těle, kde se lidské starosti samovolně vytrácely do ústraní. Po nepodařeném kouzlu se ovšem zpět dokázal proměnit jenom Gabriel a Caspar tak zůstal, nejspíše navždy, zaklet v těle vlka.
Dlouhé dny bylo ticho. Sigourne takto byla připoutána k bratrům, jenže se nedokázala dlouho dívat na vlčí kožich bez výčitek. Neustále sama sobě připomínala, že to všechno je jenom její vina. To ona mohla za to, že se neproměnil zpátky. Chlapcům nic vyčítat nemohla, oni o její magii moc informací neměli. Byla tak hloupá. Měla to zastavit hned na začátku a ne se do toho sprostě a sobecky vrhnout. O pár měsíců později se rozhodla začít nový život a zapomenout na ně, přičemž jí slíbili, že se o sebe dokáží postarat sami a hlavně, že může bez výčitek začít zcela nový život.
Caspar tělo vlka přijal vcelku rychle. Snad proto, že to v podstatě nebylo vůbec nic nového, svou srst znal a velké tlapy taky, stačilo se jen smířit s tím, že jeho hlavním tělem se stalo toto. A to dokázal. Gabriel černé svědomí nepociťoval, jejich vztah a společné schopnosti zůstali stejné, čili Casparovi nedělalo vůbec žádný problém vyslat ke svému bratrovi kus obrovského klidu. A tak se stal věrným slepeckým psem.
Od té doby se v podstatě nic nezměnilo, snad jen jednotlivá místa pobytu, sic to teď bylo stěhování o něco těžší než předtím.
Před několika týdny se doslechli o tomto městě, když mezi svými známými zjišťovali, kde je možné se usídlit na delší dobu bez toho, aby si lidé všimli. Dark Town, Jižní Amerika. Přesně tam mají Callaghanovi namířeno. Oba dva. Slepec se svým slepeckým vlkem.
Vrozené schopnosti:
• Telepatie - Schopnost komunikovat s ostatními vlkodlaky pouze pomocí myšlenek. Automatická je pouze ve vlčí podobě.
• Velká síla
• Vyšší rychlost než obyčejný člověk (ne však více než upír)
• Regenerace - Schopnost vyléčit vlastní zranění. U starších jedinců je proces o dost kratší než u mladších.
• Je velmi těžké, prakticky nemožné je opít
• Zesílené smysly
Speciální schopnosti:

• Bratrské pouto. Pouto spočívá v síle, v telepatii a empatii v každém z bratrů vůči tomu druhému. Dokáží spolu bez obtíží komunikovat telepatií, dokáží si číst myšlenky, jeden na druhého dokonce umí přenést svůj pocit. Jestliže je onen pocit opravdu velkých rozměrů, přenese se na druhého automaticky. Stejně tak je to s myšlenkami. Když jeden nad něčím přemýšlí skutečně dlouho a vrtá mu to hlavou, ten druhý zná každou myšlenku do detailu. Ve zkratce jsou veškerými svými mozkovými procesy spojeni k sobě.
Fretka Navi:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Goth Goth | Web | 28. června 2016 v 20:04 | Reagovat

To by mohl být dobrý scénář. Temnota, chlad, jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama