. .

Billy MacAlistair

24. ledna 2016 v 11:46 |  Spisy


V jednoduchosti spočívá krása. Ale někdy... někdy můžeme nalézt krásu i ve spletitějších příbězích s poutavým dějem, hlubokými zápletkami a rozzuzlením plném šoku a úžasu. Billy se nachází v podobné situaci. Nebo Kindred? Oba jedním jsou a jedno se dělí na dva. Démon a jeho lidský protějšek, schránka a rozporuplná sounáležitost. Srovnávat Billy s dívkami z obálek předních módních časopisů je jako srovnávat jablka a hrušky. Pravda, vždy se doberete k výsledku, že se jedná o ovoce, ale již ne o stejné kusy. V případe Billy se jedná o mandarinky - nejoblíbenější kousek ovoce, po kterém voní - a třeba… jahody. Dle rozboru jejího myšlení jsou totiž modelky a herečky jednoduše sladké a hodné úcty za krásu, kterou vkládají do každého svého krůčku, každého pohybu a otočky, stejně jako úsměvů a zamrkání. Sama modelkou nikdy nebude už jen pro svou mizivou výšku, která se pohybuje na hraně 167 centimetrů. S těmi díru do světa neudělá, maximálně se v nějaké ztratí. Váhou se nachází v dobré kategorii, ačkoliv by si s radostí odpustila ony méně výrazné ženské křivky, které se na ní nalepily obzvláště v posledním roce. Vždy vybočovala z řady, když se fyzické změny dostaly ke slovu už u jako desetileté dívenky. Ve třinácti vše nabralo na obratu a v současné době byla nucena se smířit s nepříliš výrazným hrudníkem, úzkým pasem, jemně vykrouhlými boky, zaobleným zadečkem a jen o malinko silnějšími stehny, než by si modeling chtěl připustit. Bledá pleť, co jasně odkazuje na předky ze severu, si jde ruku v ruce v kontrastu s tmavými dlouhými vlasy, věčně rozpuštěnými, aby spadaly ve vlnách po zádech v podobě černého vodopádu. Jen málokdy se je snaží zkrotit gumičkou či sponkami. K takovému úkonu dochází jen ve chvílích, kdy se rozhodne udělat nějakou levárnu v podobě… třeba vykradení se z pokoje, aby se mohla za noci potulovat po městě. Možná se nepyšní unikátní barvou očí a místo modré, zelené či karamelové zůstaly geny na "nudné" šedé, co se svou sytostí jsou často - a chybně - zaměňovány s černou, o to ale krásnější jsou. Takové, co zaujmou na první pohled. Panenkovské, ohraničené dlouhými hustými řasy, zvýrazněnými řasenkou a kočičími linkami, co na sebe zvládne napatlat za pochodu. Nad nimi klenuté upravené obočí, mezi kukadly pršák posetý hromadou výrazných pih, rozesetých i po lících. Plné růžové rty našpulené ve věčném nesouhlasu, spodní často rozkousaný tím, jak do něj zatíná zoubky, když je nervózní nebo nad něčím neúnavně přemýšlí. Oblíbené kousky oblečení? Černé. Za každých okolností černá, maximálně tak odstín tmavé. Výjimku tvoří bílá, ale hledat v jejím šatníku pastelové barvy? Zbláznili jste se? Není barbína. Jí jde o nenápadnost a pohodlí. Obvyklým vybavením je tílko, tričko se tříčtvrtečním rukávem, mikina s kapucí, legíny nebo všemožně rozdrbané džíny, díky tendencím věčně někam lézt a šmejdit po všech koutech. Sukně a šaty jsou zlo, které by mělo být vymýceno, nepohodlné a pro Billy tak trochu i hříčka přírody, kterou nedokáže pochopit. Ne poslední dobou, ačkoliv jako malá je milovala. Stejně jako lodičky. Přednost dává zásadně keckám a pokud už podpatky, pak jedině u kozaček. Nic víc. Několik nepřehlédnutelných jizev zdobí dívčí tělo. U rváčky takového kalibru, jakým Billy bezpochyby byla, by to bylo až divné, kdyby její pleť zůstala nepoškozená. Nejvýraznější je ta v oblasti srdce. Od klíční kosti přes levé ňadro se táhne dlouhá, stále mírně rozšklebená jizva z období, kdy se připletla do rvačky a kdosi jí prohodil oknem starého skladiště. To je asi tak týden zpátky. Vedle ní však přibylo znaménko, nové a pro mladou dívku neznámé. Kindredovo znamení odkazující na spojení člověka s nesmrtelným démonem. Malá spirála, pro někoho záměna s tetováním, pro jiné jen zvláštní druh mateřského znaménka. Druhá, méně výrazná jizva, se nachází za pravým uchem a táhne se pod hranu čelisti. Ne příliš dlouhá ale ani ne malá. Jako malá zapomněla, že má v ruce nůž a podrbala se, protože jí to tam svědilo. Záda naopak utrpěla dosti ve formě bičování a mlácení od první a jediné životní lásky - Collina, vůdce party, do které se Billy připletla po svém útěku. Křižovaná po celé délce šrámy, dosti výraznými na to, aby bikiny byly posledním kouskem oblečení, které si kdy vezme na sebe. Poslední výraznými jizvami jsou spáleniny v obou dlaních. Vzpomínka na trestání ve formě típání cigaret o dlaně. Kdo ví, kolik jich mohlo být. Desítky? Stovky? Do takových čísel jako malá počítat neuměla. Ještě tři věci jsou na ní k nepřehlédnutí. Dvě z nich? Tetování. První v oblasti hrudníku, mezi ňadry se skví jednoduchý křížek na znamení víry. Nepřizná to, ale modlí se k Bohu i přes to všechno. Druhé je sériové číslo na krku. 121705. Šest čísel, která pro ostatní nemusí mít význam. Pro Rose jsou památku na nástup do sirotčince, kdy jí bylo vyryto tetovací jehlou do krku a které schovává pod dlouhými vlasy. Tím posledním je černá stužka zdobící útlou labutí šíji, na které visí přívěsky s maskou Vlka a Ovečky. První překrývá druhý, často krytý drobnými packami se štíhlými prsty, které si nervózně pohrávají s doplňkem, v němž nachází uklidnění a jistotu. A v té chvíli k ní Vlk často promlouvá, pro prosté oko nesnadno k vidění a přesto... Přesto se sem tam mihne stín kolem dívky, v němž jedinec rozpozná vlka. Žádný rozumný člověk by ji nepustil samotnou bez dohledu, i když orientační smysl má celkem dobrý. Už jen kvůli základní věci - neposlouchá. Prakticky nikdy. Od svých šesti let má velký problém s autoritami, kdy jednoduše ze své vlastní vůle činí pravý opak toho, co se po ní žádá. Z trucu, z uraženosti, u umíněnosti hodné berana. Jedná se naštěstí o drobnosti, které se ale každým okamžikem hromadí. Pokud jí jde ale o život? Tak… ano, udělá obvykle tu největší blbost na světě. Na problémy si zadělává snadno. Příliš snadno z prostého důvodu. Je velká straka. Život na ulici ji naučil, že rychlé prsty dokáží zázraky a během posledních let se vycvičila tak, že jí jen tak někdo v krádežích nepřekoná. Ať už se jedná o peníze, dokumenty, zbraně nebo snad… prášky? Cokoliv šlohne a nejlépe dotyčnému přímo pod nosem. Ruku v ruce s krádežemi jde i vloupání a proniknutí do každého zámku. Na tyhle věcičky byla vždycky dobrá, stačilo se jen snažit a dokázala pochopit princip každého alarmu, každého zámku, prostě všeho. Miluje lesklé věci. Už jako malé se jí líbily odrazy, prasátka co ony zářivé věci vrhaly na stěnu a malá Billy po nich chňapala ručkama a snažila se je lapit do dlaní. Neúspěšně, ale odradit jí to nemohlo. Další její důležitou součástí je lhaní. Lhaní, které jí vůbec nejde a je při něm tak snadno prokouknutelná. Chrání si tak pravé emoce, svou skutečnou podstatu, která je křehká a vlastně vůbec ne tak drsná, jak se snaží vypadat. I přes svůj věk trpí jistou jazykovou bariérou. Jako Skotka to má s přízvukem spočítané. Výrazný jazyk je tak dokonalou překážkou při rozmluvě s kýmkoliv. Při náhlé frustraci často končívá u rodilé gaelštiny, které prakticky nikdo nerozumí. Občas ani Skoti samotní. To pak aby si na ní člověk vzal slovník. A tím nemyslím, aby ji s ní někdo přetáhl po hlavě. Akorát jí tím naštvete. Život na ulici jí naučil dost na to, aby věděla, že nejlepší je jednoduše utéct a nehrát si na hrdinu. Slabou stránkou je soustředěnost stejně jako psaní a čtení. Ať chce jak chce, je negramotná. Při čtení koktá, až se zoufalostí často zalkne, psát prakticky nedokáže a počítat umí jen s těmi nejzákladnějšími číslovkami. Přes všechen ten výčet negativních vlastností, umí být Billy… vlastně… Milá. Hodná. Přítulná, když se to tak vezme. Ráda by se choulila v něčí náruči, ale to by musela prvně překonat tu bariéru, co si vytvořila její severská nátura. Umí se smát, vtipkovat, dobírat si toho druhého s mírností a prakticky i láskou. Její fascinace je pak prakticky nekonečná. Zamilované pohledy, kdy visí na dotyčném, zrakem neopouští jeho krok. Naprosté nedávání pozoru na cokoliv, až je schopná se chytit do vlastní pasti a s výkřikem se houpat v síti metr a půl nad zemí. Rozvrkočená, škádlivá, avšak sotva svůdná. Dívčí a stále dětská. Na první pohled sobecká, ale v duchu se stará o ostatní. Nenechá je lítat v nebezpečí a i přes všechna varování se radši vrátí do jámy lvové, aby vytáhla toho posledního zatoulance a sama mu dala v soukroví na zadek. Jako zlodějka je posedlá pořádkem. Každá věc má své místo, každé ozubené kolečko někam patří. Nic nesmí přibývat, nic nesmí chybět. Jako u zámku. Dokonalé pasování klíče, v jejím případě klidně svorky. Věčné cestování napříč světem si vyžádalo v rychle dospívající dívce i jistou minimalizovanost. Nepotrpí si na přežitek v podobě milionu kusů triček - které by stejně neměla dát, její batoh není nafukovací ani bezedný - a tudíž vše řeší příliš prakticky. Velkým problémem je láska a celkový postoj k mužům. Silnější, dominantní jedinci ji přitahují a zároveň děsí. Už jen z toho důvodu, že otec ji týral a kluk, díky kterému zdrhla z děcáku, s ní manipuloval k obrazu svému. Je na nich závislá, ať si to připouští nebo ne. A že si to připouštět nechce. Výrazným nedostatkem je také strach. Konkrétně tři výrazné druhy strachu. První? Z ohně, otevřeného ohně, co podpálí všechno a nakonec Billy zabije. Druhý? Klauni. Už odmalička se jich k smrti bojí, začne vřískat a šílet, až ji hysterie plně pohltí a dívka přijde o rozum. Třetí? Z výtahů. Z toho, že se zastaví v půlce cesty. Lanka se zpřetrhají. A výtah uvězní malou vyděšenou dívku v náručí smrti. Měla i své sny. Stát se veterinářkou, zachraňovat zvířata a vracet je zdravá zpátky majitelům. Sny berou za své, zvláště s takovým dětstvím, jaké si prožila BIlly. Obdivuje lidi, kteří rozumí technice. Nikdy nedokáže pochopit onen systém jedniček a nul, nabourání se do jakéhokoliv softwaru a zjištění hesla. Pro ní je to jako z filmu. Jako z nějaké akční bondovky.
"Řekni mi ještě jednou, Ovečko, které věci si smíme vzít?" "Všechny, drahý Vlku." Kindred, démonská podoba a druhá tvář Billy, představuje dva aspekty smrti, jež navzdory své rozdílnosti tvoří jeden celek. Oveččin luk přináší rychlý odchod z tohoto světa těm, kteří přijmou svůj osud. Naopak ti, kdo se snaží svému konci uprchnout, přijdou o život krvavým způsobem v ocelovém sevření vlkových čelistí. Ačkoliv se výklad Kindredovy povahy napříč světem liší, každý smrtelník si musí zvolit pravou tvář svého skonu. Kindred je bílým objetím nicoty i skřípěním zubů v temnotě. Pastýřem i řezníkem, básníkem i surovcem, každým z nich i oběma zároveň. Kdykoliv balancuješ na tenké hranici mezi životem a smrtí, je tlukot tvého srdce pro Kindreda signálem k lovu, jenž je hlasitější než samoté volání polnice. Pokud pozvedneš hlavu a přivítáš Oveččin postříbřený luk, přinesou ti její šípy rychlý konec. Avšak odmítneš-li ji, pustí se Vlk radostně po tvé stopě a věz, že každý jeho lov končí v tratolišti krve. "Máme mnoho jmen. Na západě jsem Ina k jeho Ani. Na východě jsem Jin k jeho Jangu. Ale všude jsme Kindred. Vždy jsem Vlkova Ovečka, stejně jako on je pokaždé Oveččin Vlk." Kindred pronásleduje svou kořist po celém světě od chvíle, co se jeho obyvatelé poprvé setkali se smrtí. Říká se, že zatímco pravý hrdina se ve svých posledních okamžicích otočí k Ovečce a přijme její šíp, temné uličky podsvětí jsou oblíbeným lovištěm Vlka. V zasněženém severu panuje mezi některými kmeny před bojem zvyk "políbit Vlka" - uctít jeho hon krví nepřátel. Po každém Halloweenu a Dušičkách se vždy celá města sejdou k oslavám a ti, kdo přežili, vyjadřují úctu všem, kteří obdrželi z rukou Ovečky či Vlka skutečnou smrt. Protivit se vůli Kindreda znamená protivit se přirozenému řádu věcí. Je jen hrstka těch, kterým se podařilo před těmito lovci uprchnout. V tomto útěku se však neskrývá žádná útěcha, jen živoucí noční můra. Kindred čeká i na všechny, jež jsou uvězněni v nemrtvých spárech upírství, jelikož nikdo nemůže Oveččinu luku či Vlkovým tesákům unikat věčně. První historickou zmínkou o Věčných lovcích jsou prastaré rytiny dvojice masek, jimiž svá místa posledního odpočinku zdobil jistý dávno zapomenutý lid. Ovšem do dnešního dne jsou Ovečka i Vlk pospolu a navždy budou známi jako Kindred. Již od počátků své existence přijímala Ovečka dar v podobě těla mladé dívky, osamělé, bez rodiny, bez domova. S vírou, prostou a jedinečnou v přítele, jímž se stal Vlk, věčný to doprovod křehké lučištnice. Nesmrtelní lovci tak přijímali svou obětinu s laskavostí, při kterých děvče neznalo vzpomínek v mysli Kindreda, ale pouze ve snech doprovázela jejich pouť. Pravda se však skrývala před zraky nevinných očí. Co považovala za sen, to bylo skutečností. Ladné skoky přes bludné kořeny stromů, vypouštění jiskřivých šípů do dálky, kde pokaždé zasáhly svůj cíl. Pláně naříkající nad smrtí padlých, jež Ovečka vyprovázela na poslední cestě a Vlk rval na kusy ty, kteří se odmítali poddat milostivé smrti. A nakonec vždy došla křehká schránka porozumění a smíru, dokud nenastal čas, aby se Kindred převtělil jinam. Vždy s mírem. Vždy se šípem do srdce, s pokorou a láskou. Stejně tak je tomu u Billy, drobného štíhlého děvčete s vážnou tváří, nenesoucí možná dokonalou krásu, na jakou je zvyklé oko fotografa, ale pro svůj půvab tvořila zrcadlový odraz křehké, ladné Ovečky a ona temnota v srdci díky nešťastně prožitému dětství, se stala naopak nejlepším přítelem hladového Vlka utápějícího se v nářku a bolesti. Přirozená a elegantní ve svých pohybech hodných baletky opisující piruetu na ledě či uprostřed jeviště při závěrečném aktu celého dějství, něžná svou vírou, láskou a trochou dětské naivity, kdy stále věří v lepší zítřky. Snad i proto si ji Ovečka vybrala za svou lidskou tvář. Snad pro tu šanci na lepší život. Aspoň na chvíli.
Bitva se před nimi rozprostírala jako nějaká obří královská hostina. Tolik lahodných životů - tolik jich lze ukončit, tolik ulovit! Zatímco Vlk klusal sněhem v podobě dovádivého štěněte, Ovečka hbitě tančila mezi ostřími meče a hroty kopí baletním krůčkem, aniž by na jejím bledém rouchu zůstala jediná stopa zdejšího krvavého masakru. "Je tu mnoho odvahy a bolesti, Vlku. Mnozí z nich svůj konec uvítají." Hudba taseného luku naplní bitevní pole, obloukem střílejíce zářivého posla rychlého konce. Štít pukl pod úderem těžké sekery protivníka a voják, hrdina této bitvy, naposledy vydechl se smířeným výrazem ve strhané tváři. Ze srdce mu trčel osamocený bílý šíp zářící neuchopitelným jasem. Přijal Oveččinu nabídku a poddal se konci. "Odvaha mě nudí," zavrčel obrovský černý Vlk, čenichaje ve sněhu. "Mám hlad a chtěl bych si pořádně zalovit." "Jen trpělivost, příteli," zašeptala mu do střapatého ucha Ovečka hlasem tajemným nekonečna. Jen to dořekla, Vlkova šíje se napjala a tělo se přikrčilo do střehu. "Cítím strach," zaradoval se, celý roztřesený vzrušením. Na kraji rozbahněného bojiště stál panoš - příliš mladý na bitvu, avšak přesto s mečem v ruce -, jenž s úděsem v očích sledoval, jak si Kindred označil všechny živé v údolí. "Chci to mládě. Vidí nás, Ovečko?" "Ano, ale musí si zvolit. Zda nakrmí Vlka, nebo přijme můj šíp." Žár bitvy zamířil k panošovi. Mladík vyděšeně sledoval, jak se nemilosrdný příboj strachu, zoufalství a smrti valí jeho směrem. Nového rána se již nejspíš nedožije. Hoch se během okamžiku rozhodl. Nehodlá odejít dobrovolně. Nezemře jako ostatní, zapomenut kdesi uprostřed pole beze jména. Bude utíkat až do posledního dechu. Vlk vyskočil do vzduchu a zabořil hlavu do hlubokého sněhu jako hravé štěně, připravené na svůj výpad. "Ano, drahý vlku," pronesla tiše Ovečka hlasem připomínajícím šňůru perleťových zvonků. "Pusť se do lovu. Je tvůj." Snad v hlase zazněl osten zklamání, ačkoliv víru v lid již dávno zavrhla. Rozhodnutí je jen na nich samotných. Zda přijmou její šíp a obejme je sladká nicota bělostná jako Oveččin kožíšek, či se nechají rozsápat zuby jejího druha, Vlka, jež nezná lítosti. Na ta slova se Vlk vrhl přes bojiště za mladíkem a údolím se rozlehlo hladové zavytí. Jeho temná silueta se míhala nad ostatky padlých a jejich rozbitými, nyní již zbytečnými zbraněmi, přízračné tělo sestávající ze stínů nabývalo plnějších rozměrů. Panoš se otočil a utíkal směrem k lesu, až se kolem něj začaly míhat kmeny stromů jako černé šmouhy. Běžel dál, mrazivý vzduch ho pálil v plicích. Znovu se ohlédl po svém pronásledovateli, ovšem neviděl nic než temné stromy. Stíny se však kolem něj začaly stahovat a on si konečně uvědomil, že pro něj není úniku. To, co jej obklopovalo, bylo ve skutečnosti Vlkovo černé tělo. Lov byl u konce. Vlk zanořil své ostré tesáky do panošova hrdla a hladově zpřetrhával stužky jeho života. Vlk se opájel chlapcovým křikem a zvukem praskajících kostí. Ovečka, která s něžností kráčela v jejich stopách, se při pohledu na jeho úlovek usmála. Vlk se otočil a hlasem, jenž spíš než řeč připomínal štěkot a vrčení, se zeptal: "Tak tohle je hudba, Ovečko?" "Pro tebe ano," odpověděla. "Ještě," olízl si Vlk z pysků poslední kapky mladíkova života. "Chci lovit ještě, Ovečko." "Vždycky se najde někdo další," zašeptala. "Do doby, než zbude pouze Kindred." "A pak se přede mnou dáš na útěk ty?" Ovečka se vydala zpět k bitvě, otáčejíc něžnou hlavou za Vlkem. "Tobě já nikdy utíkat nebudu, drahý Vlku." Příběh, který vám zde vyprávím, se odehrál již dávno. Dávno předtím, než jsem přijala podstatu Kindreda za svou a stali jsme se jedním. Dávno než jsem se narodila. Šestnáct let plných strachu a samoty, jen se smyšlenými přáteli, z nichž se postupem času stalo něco víc. Povím vám příběh Billy, osamělé holky z Glasgow, unikající smrti, aby ji nakonec přijala jako svou podobu. Svou masku. Svůj osud. 13.7.1998. Myslíte si, že je to rok, kdy se narodila hlavní hrdinka tohoto příběhu? Ale kdeže. To pak jistě neumíte počítat, protože naše holčička se narodila 1.4.1999. Třináctý červenec roku 98 je den, kdy byla malá Billy, tehdy ještě nikým nečekaná William, počata. Dva příliš mladí lidé, co měli příliš naspěch a zapomněli na to nejzákladnější. Ochranu. Jak snadno zhatila malá dívenka budoucnost dvou nadějných lidí? Příliš snadno. Matka nešla na univerzitu, otec naopak nastoupil na vojnu. Nepodobala se příliš typickým Skotkám. Nevlastnila rudé vlasy v odstínu plamene ohně, na svět nepomrkávala zářivě zelenýma očima. Ani modrýma. Jen prostými šedými kukadly, jež se zdály prakticky černé jako samotná noc, které však její máti označovala za ta nejkrásnější. Už jen z toho důvodu, že onen odstín měla po svém otci a tak jí ho připomínala v dobách, kdy byl za mořem v zálivu a bojoval s kdo ví kým. Pákistánem? Afgánistánem? Netušila. Pamatuje si jen to, že se otec vrátil po čtyřech letech domů. A pro Billy nastala muka. Válka si vyžádala své a otce postřelili do nohy. Armáda vojáka, co bude doživotně kulhat, odmítla a propustila ho ze služby, aby se mohl vrátit za rodinou s invalidním důchodem. Zážitky z východu, vzpomínky a zranění si vyžádalo své. Začal pít a mlátit matku, která se neodvážila mu postavit. Jak by mohla? Hlava rodiny je hlava rodiny. Bez výjimky. Na Billy přišla také řada. Sem tam facka, po které měla ještě týden zrudlé a opuchlé tváře, jak spadla pod tou ranou, výprasky nabývaly na razanci a intenzitě, že se jí modřiny sotva kdy zahojily. Pak přišlo na řadu i trestání v podobě típání cigaret do třesoucích se dlaní. Zpočátku brečela, naříkala, prosila, že už bude hodná a ať se tatínek nezlobí. O to víc ho dopalovalo její vzlykání a Billy si vysloužila akorát přídavek. Poté? Sklapla docela. Jen držela, přestala naříkat, slzy polykala s němou tváří. Dva roky plné strachu. Dva roky, které skončily příliš náhle. Příliš rychle, že tomu nedokázala nějaký čas uvěřit. Jednou… jen jednou to přehnal více než měl. Pamatovala si jen ruku, co jí vrazila ránu, až se hlavou praštila skříň a napůl omráčená skončila na zemi. Vzpomínky na křičící matku, co se k ní hnala. Otce, který ji zadržoval a začal mlátit také, až jí odstrčil směrem ke kuchyni. Cinkot popadaných skleniček. Výkřik šílenství a vzdoru. A otcův překvapený obličej, když ho matka poprvé bodla. Znova. A znova. Celkem dvacet šest ran. Dvacet šest ran, které vedly k jeho smrti. Dál? Absolutní temnota. Matku zatkli za vraždu. Na základě šetření se soud nakonec rozhodl pro ústav pro duševně choré s nejvyšší ostrahou, kam matku zavřeli, aby si o pár let později sáhla na život. Billy mezitím vyrůstala v Glasgow v sirotčinci. Žádný přepych, naopak ta největší hrůza, co by klidně mohla vést i obchod s bílým masem. Nesnášela to tam. Už od chvíle, kdy se jí dostalo tetování v podobě šesti číslic, co značila datum nástupu do místní instituce. Povětšinu času hladověla. V deseti se pokusila o první útěk. Neúspěšný stejně jako druhý o sedm měsíců později. Pokaždé ji přivedli. Ve třinácti letech se ocitla na ulici. Povedlo se. Nebyla to pohádka, leckdy to bylo horší jak v té staré barabizně plné vychovatelek, co se nestaraly, ale pořád měla jakousi svobodu. A té se nehodlala vzdát. Naučila se prát, bránit se a vloupat do cizích domů, kde kradla. Jídlo, peníze, věci, které mohla prodat. Připletla se ke špatné bandě, aby se ochránila. Aby přežila. První dětská láska, která vedla k manipulování s její osobou. Byla schopná udělat cokoliv, visela Collinovi, vůdci jejich party, na rtech jen aby jí dal špetku pozornosti. Špetku té zvláštní lásky, kdy jí týral stejně jako její otec. Dlaně popálené od cigaret. Často zbitá tak, že se nemohla den vůbec pohnout a vše jí bolelo. Pro Billy, jak si po útěku začala říkat, to byl jen nezvyklý projev lásky a náklonnosti. Však i tak to dělal její otec. Miloval ji a jen… se neuměl vyjádřit. Jednou to však Collin přepískl. Začal se navážet do její matky, do toho jaká byla děvka, a že dala každému, aby nakonec zabila toho, kdo jí držel nad vodou. A že Billy je stejně po ní, když spí s ním. Tak proč si to nerozdá rovnou s celou jejich partou. Něco takového… si neslo následky. Křik. Rvačka. Oheň. Bolest na hrudníku. Tehdy pocítila naději. Smíření s osudem, oči upřené na dva černobílé stíny, tak zářivé uprostřed ztemnělé uličky. Ovečku a Vlka, věčné lovce. Pálení na prsou. Černočerná tma. Ale pocit bezpečí. Uklidnění v podobě společnosti někoho, koho ostatní nemohli vidět. Z nemocnice jí odvedli na policii, kde jí vyslýchali. Měla štěstí, považovali ji za nevinnou oběť oné party, co měla na svědomí mnoho krádeží a několik ublížení na zdraví. Čekala, že ji odtáhnou zpět do děcáku. Nedočkala se. Na to je Vlk moc dobrý přítel. Pomohl. Daroval naději. Naději, se kterou se vypravila pryč. Se zbytky peněz, co se jí povedlo šlohnout z pokladen a kapes, aby se vypravila pryč. Ne všechny cesty vedou do Říma nebo New Yorku. A Billy? Té došly už na okraji města známého jako Dark Town. Ve společnosti Vlka jako Ovečka čekající, až její šíp zasáhne svou kořist.
Kindred jsou lovci, věční a nesmrtelní, jejichž největší předností je reinkarnace, nahrazení stávající lidské schránky jinou, v níž se Ovečka ukrývá. Noc, co noc, pokud srdce umírajícího začne svolávat přivolávat svou pozorností křehkého démona, se dívka mění a ve své pravé podobě nabízí konec tomu, kdo si ho zaslouží. Sama má výborné léčitelské nadání, které však platí pouze pro její démonskou stránku a pro ostatní. Lidská schránka zůstává poškozena nadále i přes jakoukoliv snahu o obnovu a vyléčení. Do svých věhlasných schopností lze započítat i dokonalý talent na lukostřelbu, kdy žádný šíp nemine svůj cíl. A poslední? Prostý fakt ztělesnění vlčího přítele, jež Ovečku za všech okolností doprovází.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama