Andrew Taylor

8. července 2015 v 20:48 |  Spisy



Široký úsměv a řada bílých zubů, které se nikdy nesnažil schovat. S takovou krásou to ani jinak nešlo. Ať už si někde něco zlomil nebo měl ten nejlepší den v životě, na jeho tváři se pokaždé rozprostíral pro něj typický úsměv, který někdo vnímal spíše jako šílený, než přirozený. Byl ten úsměv hraný? Ve většině případů, snad se jím snažil okouzlit nějakou slečnu nebo zakrýt to, že ho ve skutečnosti něco trápí. Tím se můžeme dostat k tomu, že je také dobrý herec a to jen díky jednomu malému úsměvu. Jinak si svojí hereckou kariéru snad nikdy nepředstavil, asi by to neskončilo dobře. I když obsadit ho do role v tragédii od Shakespeara, to nebyl zase tak špatný nápad. Tvář na to rozhodně má, dalo by se říci až andělskou. Nedalo se říct, že před ním každá dívka padala na kolena, ale jisté zalíbení v něm přeci jen měli. Vždyť to také není žádný Quasimodo.
Pokud jde o jeho chování, je sám o sobě velká záhada, jeho povaha se větví na různé části, může být mrzutý, ale i přátelský. Záleží jen na ostatních, jakou část jeho charakteru objeví. K cizím lidem se chová trochu odtažitě, snad jen s jistou dávkou zvědavosti, kdy musí cizinci klást různé otázky, při čemž je mu úplně jedno jak daleko může zajít. Někdy, spíše často, se stává, že si neuvědomuje vlastní chybu, což se mu také může stát osudným. A tvrdohlavost rozhodně není řešení problému, spíše to dokáže ještě více dotáhnout k… bitce? I tak by se to dalo vysvětlit, tedy, už za své činy dostal kolikrát na kokos a někdy to nedopadlo příliš dobře. To tedy svědčí o tom, že rozhodně není žádná bábovka a trochu o sebe dbá. Někdy možná trochu víc, snad ho motivovalo i těch pár ran, které mu byly zasazeny na nepříliš vhodná místa, někdy i od samotné dámy.
Pokud jde o skromnost, není mu to slovo cizí. Někdo by čekal, že to bude chamtivý idiot, vzhledem k tomu, že u sebe rozhodně nemá jen pár centů. I rodiče snad byli mile překvapeni, že se nechová jako ostatní děti v jeho okolí. Tím je myšleno, nechová se jako rozmazlený kluk bohatých rodičů, co má všechno, na co prstem ukáže. Dřív možná byl takový a upřímně? Nechybí mu to. Raději by se vzdal všech peněz, aby se mu dostalo upřímného a klidného života. Proto se naučil, že peníze nejsou všechno a snad se na něj přestal i tolik spoléhat. Problémy si řešil sám i přes to, že mohl klidně dávat úplatky. Nic takového. K ničemu takovému by se už nikdy nesnížil. Nikdy u něj neplatilo, že by byl, bůh ví jaký hamoun a lakomec. Neměl problém někomu půjčit, někomu pomoci, ale platilo: "Co je moje, to je moje a taky to zůstane moje." Opravdu, pokud už mu něco právem náleželo, tak to musel mít on, ať už se jednalo o drahé auto anebo dívku, kterou chtěl současně jeho nejlepší přítel. A jak se říká, pokud jde o dámu (někdy snad v podobě luxusního auta), jde kamarádství stranou.
Snaží se chovat mile, i když zrovna nemá dobrou náladu. Avšak někdy se prostě stane, že vypění a je zlý na osobu, která si to vůbec nezaslouží. Za takovéto případy se moc rád nemá a nejraději by na ně zapomněl, ale to se bohužel nedá. Každopádně teď je jiný, lepší. Sám dobře ví, že samochvála dvakrát hezky nevoní, ale dokáže si přiznat, že je lepší, než byl předtím. I když jeho "já" předtím trvalo do doby, kdy byl ještě dítě. Stejně jako to nevzdal kdysi, nevzdá to ani teď když si za něčím jde. Možná neoplývá uměním dokonalé trpělivosti, ale přeci jen si dokáže počkat, při čemž se tak maximálně stane, že bude maličko nervní, ale nic, co by nevyřešil jeho šíleně normální úsměv.
Pokud se ale opravdu stane, že jeho nervozita praská ve švech a on tak vybuchne jako sobka a vykřičí se na někoho naprosto nevinného, ba na někoho, koho má rád, není z toho zrovna dvakrát nadšený. V takových situacích začne všeho litovat a uzavře se sám do sebe, než se rozhodne učinit krok k tomu, aby se omluvil. Snad jediná situace, při které mu úsměv zmizí z tváře a nahradí ho kamenný pohled. Ten vydrží do chvíle, kdy vymýšlí smysluplnou odpověď. Víceméně se omlouvá často a někdy i za to, co vlastně neudělal, nesnáší spory a nejraději by snad všechny urovnával, i když je on sám schopný svojí tvrdohlavostí vyvolat. Je to takový bludný kruh, někoho svojí tvrdohlavostí naštve, ale snaží se to urovnat, protože nesnáší hádky. Jak to dopadá? Tvrdohlavý Andrew nehodlá ustoupit a tak se mu povede hádku ještě více prohloubit. On je pak mrzutý a vylije si to na někom, komu se pak musí omlouvat, aby nevznikla další hádka a nešlapalo to dokola jako hodinky.
Většinou by se od něj čekalo, že se bude chovat, jako praví gentleman. On to umí, opravdu. Podržet dámě dveře, půjčit jí kabát, donést květiny, to všechno ho otec učil. Tak co na tom nesedí? Nikdy by se nestalo, že by to přehnal, vždy se od něj očekávalo, že se bude chovat jako pravý muž. A to byla právě ta chyba. Ač se snažil, někde v něm zůstalo to dítě, které ze všeho nejraději miluje vodní bitvy a škádlení ostatních. Pořád tu je a pořád tu bude. Proto i ve věku, kdy by se měl chovat rozumně, dokáže přistoupit na jakoukoliv legraci, ať už se jedná po věc, ze které by mohl být průšvih Koneckonců poškádlit ostatní je taky bžunda, no ne? A zasmát se potřebuje každý, snad i ten největší morous, což jeho samotného samozřejmě motivuje. Vidí někoho smutného? Snad jakoby se u něj objevila empatie a on se snažil svoji dobrou náladu předat dál, ať už se musel sebevíc ponížit. I to dokáže přehlédnout pro jeden jediný úsměv na tváři ať už malého dítěte, nebo dospělého člověka, kterého na první pohled něco trápí. A že byl nápomocný i jinými způsoby. Dřív možná, ale teď se rozhodně nebojí přiložit ruku k dílu, ať se jedná o jakkoliv složitou práci.
Andrew vyrůstal s otcem, matku nikdy nepoznal. Její mladičkou tvář znal jen z fotky a její dobrosrdečné činy z otcova vyprávění. Co na tom bylo pravdy? To sám malý Andy nevěděl. Nemohl rozeznat pravdu od lži, jeho matka byla ve skutečnosti jiná a jejich skutečný život před jeho narozením? Ten byl Andrewovi taky utajen, všechno, i to, že byl ve skutečnosti nemanželské dítě. I přes to všechno zůstal malý chlapec v péči úspěšného podnikatele, který z lásky k jeho matce slíbil, že ho vychová jako vlastního. A tak se i stalo.
Klidné dětství, spousta hraček, nejlepší vzdělání. Co se také dá čekat od dobře založeného tatínka? Peněz nebylo nikdy dost, a proto si Andrew žil jako v bavlnce. Chtěl autíčko? Měl autíčko. Chtěl lego? Měl lego. Snad i panenky by mu drahý otčím koupil, kdyby si je chlapec přál. Naštěstí ve svém věku nepotřeboval zaujmout žádnou batolecí princeznu a nebyl ani ovlivněn nějakou nevlastní sestrou tak moc, aby si hrál s panenkami. Těm by spíše nezbedně utrhal hlavy. Možná i díky velkému obnosu peněz byl Andrew mezi dětmi ze sousedství jeden z těch, kterým dětství utíkalo tak, že nevěděli kam dřív skočit. Hrát si s tímhle? Nebo s tímhle? Postupem času mu to lezlo na mozek, a jak stárl, začal si na to víc zvykat, začal si zvykat na to, že ho peníze ze všeho dostanou. Problémy ve škole, žádný problém. Objevila se snad někdy nová věc, která by chlapce zaujala? Také žádný problém. Vlastně nebýt jeho nevlastního otce, nikdy by nezjistil, že má talent na zpěv a hru na klavír.
Hudba, snad i to ho dokázalo vyléčit, dokázalo mu to do hlavy vehnat ty správné myšlenky. A co se rázem přihodilo? Z někoho, kdo si nedokázal věcí, až příliš vážit se postupem času stával někdo, kdo se zdržoval velkého obnosu peněz a snažil se žít normální život. Jak to dopadlo? Vedl si celkem obstojně, ale někdy se stejně neobešel bez pomoci otce a nějaké té menší částky.
Bylo to složité, ale naučil se žít i bez tolika peněz, které mu byly skoro podstrkávány pod nos. Stal se z něj lepší člověk a naučil se spoléhat sám na sebe a ne na někoho jiného. Začal se věnovat hudbě o něco aktivněji, aby mu z toho padl i nějaký výdělek, pro který musel něco udělat. A vydělané peníze byly pro něj rozhodně něco jiného než ty, které bezdůvodně dostal na ruku. Vůbec nelitoval toho, jak se rozhodl, i když se několik lidí k němu otočilo zády a nechápalo jeho chování. Jak by taky ne, z dříve rozmazleného kluka se dokázal stát tím počestným, což je u některých jiných naprosto za hranicemi nemožného. Ale i přes to všechno se dál věnoval drahé škole a sem tam nepohrdnul tím, pořídit si něco, co z normálně vydělaných peněz asi nezaplatí. Co se dalo dělat, byl synem podnikatele a to se jen tak zapomenout nedalo. Vlastně dalo, stačil k tomu jeden jediný krok, který starý podnikatel bez váhání udělal.
Možná nebyl dobrý nápad jen tak seznat, že je Andrew dost starý na to znát pravdu. Dost starý byl, také rozumný, v jisté míře. Pravda, něco co dokázalo zabolet a zároveň i šokovat. Nemohl to nechat jen tak, musel najít svého pravého otce, u kterého by snad mohl začít žít normální život. Kupodivu ho jeho nevlastní otec podpořil a slíbil, že kdykoliv pomůže, stačí se jen ozvat. To si Andy vzal k srdci a respektoval i to, že se mu rozhodl přes to všechno říct pravdu, i když by ho mohl nechat celá léta ve lži, která nebyla zase tak špatná. Vydal se tedy hledat svého otce. Svého skutečného otce. Nevěděl kde hledat, nevěděl kudy jít. Prostě se vydal po stopách, zkoušel najít nějaké záznamy, vyptával se známých. Bez úspěchu, jakoby se jeho skutečný otec vypařil, někam pryč. Snad se ho zřekl? Tomu nevěřil, nechtěl si připustit to, že by byl v jeho očích nechtěné dítě. V jeho očích představoval iluzi dokonalého otce, který splňoval všechno to, co otec podnikatel neměl.
Neúspěch, všechno čeho se mu dostalo. Avšak nechtěl se vrátit domů, nemohl. Svým způsobem si najednou připadal jako cizí a nechtěl dál využívat peněz, které mu nijak nepatřily. Celé ty roky už toho využil až příliš. Co tedy udělal? Věděl, že jednou nebo později se bude muset ozvat, ale pro tentokrát se sebral a vydal se hledat něco, kde by mohl zůstat, snad si i najít něco, co by ho uživilo, bez toho aniž by se musel ozývat. Hledal dlouho, spal v motelech, které občas opravdu jako motely nevypadaly. Snažil se ale vydržet vše. A kam měl vlastně namířeno? Doslechl se o jednom městečku. Dark Town. Někdo říkal, že se tam dějí podivné věci a jeho uši to zaujalo. Tak trochu věřil v nadpřirozeno, ale nemyslel si, že by to všechno mohl najít právě tady v městečku, ani ho to na chvíli nenapadlo. Mohlo by to být ale dobrodružství ne? Neváhal tedy a vypravil se přímo na ono místo. Do města Dark Town.

Obyčejný člověk, který neoplývá žádnou schopností, která by stála za zmínku. Vlastně naprosto žádnou, prostě obyčejný člověk. Nadání? Tak to je věc jiná.
Hudba, to je jeho nadání. Zpěv, hra na klavír, či snad trochu brnkání na kytaru. To bylo jeho. Dokázal strávit celé hodiny u klavíru a jen hrát, hrát a poslouchat každičkou chybu, kterou udělal. Díky tomu má cítění hlavně pro různé zvuky. Snad slyší nepatrně lépe, než všichni ostatní, ale je to opravdu jen o tom, jak dokáže vnímat své okolí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ashí Ashí | 10. července 2015 v 11:29 | Reagovat

Ten je kjúút :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama