. .

Anabelle Lunienne Sheppard

24. května 2015 v 16:22 |  Spisy



Anabelle je složitá osobnost, které se v hlavě prohánějí různé scénáře. Možná by se o ní dalo říct, že má rozdvojenou osobnost, ale to se pouze zdá. Nejprve si rozebereme její povahu, kterou ukazuje světu, když nemá nějaký úkol a baí se s nějakým mužem.
Anabelle je plachá dívka, která na každého cizího muže bude upírat svá vyděšená očka. Má strach z cizích lidí a hlavně z těch, co vypadají nebezpečně. Jen málokdy se osmělí, aby za ním sama od sebe došla, i kdyby se měla zeptat jenom na cestu. Co kdyby ten dotyčný u sebe měl zbraň a pokusil se ji zabít?! A navíc v noci chodí spousta individuí, která by udělala určitě cokoli, aby téhle dívce zkřivila na hlavě třeba jediný vlásek. Vůči lidem, které potká poprvé, je dost nedůvěřivá a kdykoli si někdo pouze chce sáhnout do kapsy, aby vyndal peněženku nebo zapalovač s cigaretami, tak už automaticky začne couvat a ruce před sebe dává v bojácném gestu. Pokud má v ruce obal s houslemi, tak ten automaticky dá za záda, aby se mu nic nestalo. Housle jsou pro ni důležité, protože je dostala od jedné osoby, ke které si vytvořila vztah a považuje ho za svého otce. Tou osobou je Styx. I když to může vypadat komicky, tak pokud se jenom křivým slůvkem zmíníte o Styxovi, Belle v očích přeběhne jiskřička zloby a svým zvonivým hláskem by vám začala nadávat do chuligánů a do opovážlivců a nejspíše by vás i praštila svou pěstičkou či čímkoli jiným, co by měla po ruce. Jemné tmavé vlasy by se jí rozevlály kolem tváře, ale kdyby si uvědomila, co provedla a mělo to mít nějaké následky, začala by opět bojácně couvat. V mnohých ohledech připomíná plachého králíčka. Obvykle ji uvidíte pohybovat se po městě nebo po lesích v bílých šatech lehce nad kolena. Na nohou má bílé balerínky a tmavé vlas jí spadají přes ramena. V ruce má obal se svými houslemi a každý krok je tichý a elegantní. Jako kdyby si rozmýšlela každičký pohyb. Když si je jistá, že je sama, tak vytáhne své milované housle a začne hrát. Vždy jí pouhé hranní přišlo nudné, tak u toho i tančí a uprostřed lesa spíše připomíná přízrak či nějakou lesní vílu, která by se mohla i při sebemenším poryvu větru rozplynout. Tak křehce vypadá. Bez své bílé holubice Angel nedá ani ránu. Pokud uvidíte Bellu, s největší pravděpodobností u ní bude i Angel. Pokud se jí někdo dotkne bez jejího svolení, tak okamžitě sebou cukne a pokusí se, aby se rychle dostala pryč a svůj osobní prostor měla opět sama pro sebe. Žádný chlap to s ní nemá jednoduché. Nikdy nemělaa žádný vážný vztah. Pokaždé to byl vztah na jednu noc a většinou kvůli potřebě. Obvykle poté mužům vymazala paměť, aby si na ni nepamatovali. Nedělá to ráda, ale cítí se tak potom bezpečněji a sama netuší proč. Pokud si k vám vybuduje jistou důvěru a usoudí, že pro ni nebudete žádnou hrozbou, tak se začne chovat opět o něco jinak. Už se od vás nedrží na metry daleko, ale dokonce vám dovolí sednout si vedle ní bez toho, aby se posunula na druhý konec lavičky. Na tváři se jí při rozhovoru s kamarádem usídlí úsměv na rtech, který jenom tak nezmizí. Dokázala by vést dialog o spoustě věcí, i když by to měli být naprosté maličkosti. Také by udělala cokoli, aby kamarádovi pomohla, i kdyby to mělo stát spoustu potu a popřípadě i krev. Je schopna toho dotyčného člověka i obejmout a dát mu tím najevo to, že je pro ni důležitý a nebo, že ho chce utěšit. Má přebytek energie a rozhodně se s ní nudit nebudete. Ať už je to kvůli její občasné nemotornosti, kdy je schopna vás shodit nechtěně na zem a nebo spadnout do krabice od melounů, které občas kupuje do jídla.
Když ji naštvete opravdu hodně, tak se zpátky rozhodně nedrží a od plic vám řekne všechno, co se jí nelíbí. Snaží se, aby nikdo z těch, kteří nejsou v kontaktu s Bratrstvem, nevěděl o tom, jaká je její druhá temná stránka. Chce to držet v tajnosti, protože se bojí, že by se na ni ostatní dívali jinak a jako na masového vraha.
Nyní se dostaneme k její druhé stránce, která jí napomáhá při plnění zadaných úkolů.
Když přijde na misi nebo na setkání s jinou ženou, tak je z ní jiný člověk. Z ustrašené holky, která se lekne i vlastního stínu, se stane dračice, kterou byste potkat nechtěli. Nevadí jí pouze Payne, Iriana, Samantha a Isabelle. Zabíjí pouze, když je to nutné, ale i tak má na svém seznamu spoustu mrtvých bytostí a dokonce i lidí. Může to být zvláštní, že se její chování mění podle jejího úkolu. Snaží se oddělovat práci od sobního života, ale je pravda, že ona žádný osobní život vlastně ani nemá. Mistrně ovládá zbraně na dálku a také zabíjení ze zálohy. Je také výborrný špeh, ale kdyby se měla dostat s nějakým protivníkem do styku přímo, tak by dostala asi dost na frak. V boji na blízko je opravdu dřevo a není těžké jí zasadit nějakou tu ránu a nebo ji skolit na zem. Pokud se dostane do nějaké situace, kdy jí jde o život, tak se snaží rychle zmizet, aby mohla vymyslet něco jiného. Už několikrát se stalo, že ji při plnění jejího úkolu zajali a mučili ji, aby jim řekla důležité informace. Řekla jim je a nedělalo jí to žádný problém. Hlavně, aby skončila ta hrozná bolest. Jediným mínusem jejích věznitelů vždy bylo, že po svém osvobození zničila všechna nahrávací zařízení a vymazala jim paměť se všemi informacemi, které jim řekla. Tomu se říká mazanost. Co by bez své schopnosti dělala? Pokud je to opravdu k dokončení úkolu potřeba, tak využívá svoje plné křivky k tomu, aby svedla dotyčnou osobu a poté z ní dostala potřebné informace. Tohle její já je celkem drzé a nedělá si hlavu s tím, jestli někoho urazí a také s tím, jaké by to mohlo mít následky. Dokáže být i dost povrchní. Opovrhuje ostatními ženami a je jí naprosto jedno, jestli nějak urazí jejich dušičku jakoukoli poznámkou.

20. sprna roku 1646 začal život drobné dívenky, která se narodila do velice bohaté rodiny v Anglii. Své křestní jméno dostala po babičce z otcovi strany a druhé jí vybrala matka. Rodiče byli veselí, nicméně je smích brzy přešel, když otec Anabelle přišel o život při loupežném přepadení. Byla malá, takže si ho bohužel moc nepamatovala, ale pamatovala si dost na to, aby začala nenávidět svého otčíma, kterého si její matka vzala v jejích deseti letech. Byl to hrubián a také alkoholik, kterého zajímali jenom peníze a na rodinu nehleděl. To bylo ještě snesitelné, ale brzy překročil veškeré hranice...
Když se z drobné dívky pomalu ale jistě stávala žena, tak to neušlo několika chlapcům z jejího okolí, ale stejně tak i otčímovi. Bylo jí čtrnáct let, když matka odjela za příbuznými a ji nechala samotnout s Hunterem, jak se její otčím jmenoval. Na tenhle den nikdy nezapomene. Tím začala hrozná muka, která trvala dluhou dobu. Vešel do jejího pokoje, když se chystala ke spánku. Slušně ho požádla, aby odešel, že se chystá spát, protože má zítra důležitý koncert na housle, na které hrála už od útlého mládí. Její rodina si mohladovolit drahé věci, i když je zálety Huntera stály mnoho. Hunter si nedal říct a nehodlal odejít. Byl opilý, ale ne tolik jako obvykle, takže si plně uvědomoval to, co dělá. Přišel k její posteli a chytl ji za paži. Vytáhl ji na nohy a když začala kičet, stoupl si k ní zezadu a přikryl jí rukou ústa. Snažila se z jeho sevření vymanit. Nechápala, co to dělá. Proč jí ubližuje? Mlátil ji, to ano, ale nikdy se nestalo, že by se jeho agrese tolik stupňovala. Kdyby jen děvče vědělo, co přijde potom. Bránila se, seč jí síly stačily, ale strhnul z ní noční košili a povalil ji na postel. Kousala, kopala, škrábala a pokoušela se křičet. Tolik se snažila uniknout z jeho silného sevření, ale nepodařilo se to. Po několika ranách, které po sobě zanechali velké modřiny, přišlo pro dívku, která je tolik nezkušená, to největší trauma. Znásilnil ji její vlastní otčím. Nikdy se přes to nepřenesla a kdykoli se jí alespoň trochu zvedla nálada, tak Hunter přišel znovu a chtěl si vzít to, co bylo podle slov, která mu vycházela z nechutných úst, jeho. Nemohla to nikomu říct. Nikdo by jí nevěřil a matka byla příliš zaslepena láskou na to, aby věřila své dceři.
Po dovršení devatenáctých narozenin se rozhodla, že to už více nebude snášet. Byla psychicky úplně na dně a jediné řešení, které ji napadlo, bylo se utopit a octnout se na dně celkově. Den před úplněk, kdy byl měsíc nejvýše na obloze, stanula na břehu jezera, ve kterém hodlala ukončit svůj život. V očích měla prázdný výraz a její slzy již dávno vyschly. Stejně nikdo nikdy nevyslyšel její pláč, tak proč by měla naříkat teď, když tu nikdo není? Cítila nenávist vůči svým rodičům. Vůči otci, který zemřela nechal ji tu samotnou. Vůči matce, která přehlížela její trápení. Ale Huntera nenáviděla až do morku kostí. Kdyby jí to svědomí dovolila, zabila by ho. Nicméně na takové přemýšlení už nebyl čas. Rozhodla se. Vydala se klidným a smířeným krokem směrem do jezera. Na sobě měla bílé šaty, jejichž látka zprůsvitněla, ale tlustý těžký kabát neumožnil pohled, za který by leckdo dal cokoli. Nezastavovala se. Chtěla to ukončit hned teď. Udělala poslední krok, když se její nožka už nedotkla země, ale už pouze vody. Nesnažila se plavat zpět k hladině. Těžký kabát se stále více a více nacucával vodou a díky tomu se nořila stále hlouběji a hlouběji. Ztrácela pomalu ale jistě vědomí, až ho ztratila úplně. Skutek by byl vykonán, kdyby ji někdo nevytáhl za ruku zpátky na hladinu a neodnesl ji v náručí na břeh. Ten dotyčný byl statný muž, který si nejspíše myslel, že se jedná o pannu v nesnázích. Probere ji až neskutečná bolest, která jí pulzuje celým tělem. Oči doširoka otevře a vystrašeně se podívá na onu osobu, co ji drží v náručí. Ten muž ji právě kouše do krku a má velké tesáky. Co se to tady děje? Než stačí začít pořádně přemýšlet, tak se jed rozšíří celým jejím tělem a ji ta bolest donutí prohnout se v zádech. Bolestí omdlela.
Probrala se ve svých bílých šatech, které už byly suché. Kabát ležel opodál, ale zima jí nebyla. Cítila se jinak. Necítila tlukot vlastního srdce. Neslyšela svůj dech. To je mrtvá? Tak proč cítí ten neskutečný hlad, který sužuje její hrdlo? Opodál spatřila onoho muže, který jí vysvětlil, co se vlastně stalo a že ona je vyvolená. Že v ní vidí potenciál. Kdyby jen věděla, že za tím nic jiného, než potenciál nebylo. Možná ještě chlapské pudy, ale kdo ví... Tehdy chtěla tolik zemřít a on jí to nedovolil. Konečně jí prozradil své jméno. Styx. Cítila k němu jakési pouto, ale nebylo silnější než hlad, který měla. Styx si s tím hlavu nezatěžoval a kam jinam mohla ona novorozená upírka jít? Za osobou, kterou nenávidí až do morku kostí. Hunter musel zemřít.
Vrátila se za Styxem s krví potřísněnými bílými šaty. Na tváři měla spokojený a široký úsměv. Na obličeji také měla krev svého úhlavního nepřítele. Nasytila svůj hlad, ale nejhorší bylo, že necítila žádnou vinu. Ještě si v hlavě přehrávala jeho prosbu o ušetření, ale poslechla ho? Ne. On ji také neušetřil, když žadonila, když vzlykala, aby ji už konečně pustil. Dostal, co si zasloužil. Když si začala uvědomovat, co provedla, tak si to začala vyčítat, ale nemohla to nijak odhřešit. Teď byla stvůrou. Následovala Styxe na jeho cestách. Zavedl ji na místo, kde byla spousta dalších bojovníků, ale všechno byli muži. Dozvěděla se svůj úkol. Až ji vycvičí, udělá z ní špeha. Neodporovala. Viděla něm ideál dokonalého otce, který ji neznásilňoval. Také jí neubližoval, pokud to nebylo nezbytně nutné. Poznala spoustu zajímavých upírů a mezi nimi byl i Viper, Raphael a Theonor. Po dokončení svého perného výcviku se stala zvědem, který podával hlášení minimálně každý týden o tom, co se děje na různých místech, kam ji vyslali. I když měla spoustu jiných povinností, stále hrála na housle. To bylo jediné, co ji na světě těšilo, když opomine to, že by pro Styxe položila i vlastní život a byla nesmírně šťastná, že mu může být nápomocná a třeba se dočká i nějaké té pochvaly.
Nějakou dobu pobívala v Anglii. Stranila se lidí a snažila se vždy splynout s davem, když plnila nějaký úkol. Pokud neměla nějakou misi, tak se procházela ulicemi nočního Londýna v bílých slušivých šatech s volnou sukní, kterou rozevlál jakýkoli poryv větru stejně jako její tmavé vlasy. Někomu mohla připadat jako přízrak. Na nohou měla vždy černé baleríny a v ruce pevně svírala černý obal s houslemi. Zastavovala se každý den na tom stejném místě. Vytáhla z obalu uprostřed noci své housle a začala hrát. Vždy jí přišlo nudné u hraní jenom stát jako prkno, takže pokaždé udělala jakési taneční kroky, které jí dodávaly na tajemnosti a ladnosti. Kdykoli měl procházet někdo kolem, tak se rychle schovala a dělala, že tam není. To není moc statečné, ale ona je ve skutečnosti nesmělé děvče, které si moc nevěří, ale dejte jí do ruky zbraň a nebo jí dejte úkol a změní se vmžiku. Neschovávala se pouze před jednou osobou. Před mužem, kterého občas vídávala na střechách domů. Byl pohledný a nezdálo se, že by jí chtěl ublížit. Pokaždé, když si ho všimla, tak mu věnovala jeden z jejích roztomilých a trochu nesmělých úsměvů a zahrála něco pro něj. Nidky však nenašla odvahu, aby s ním promluvila. Chtěla si v hlavě nechat tu představu, kterou si o něm vytvořila. Zanedlouho byla nucena kvůli misi opustit Londýn a svého tajemného kamaráda také.
Uplynula nějaká doba a Bella se rozhodla, že půjde prozkoumat jiné zázemí. Že se podívá na druhou stranu. Jelikož to byla svým způsobem "chráněnkyně" Styxe, nedělalo jí problémy se tam dostat i přes stráž. Potulovala se všude možně oním zašednutým světem. Nelíbilo se jí to tam, ale chtěla zažít nějaké dobrodružství. V nedávné době tam vídávala jednoho mladíka, ale nejevila o něm žádný zájem. Občas ji baví si s ostatními hrát. Vždycky se mu ukázala, ale potom se zase vytratila a nedala o sobě vědět. Bylo jí naprosto ukradené, že to byl syn Stvořitelky a ženy Vipera. Bavilo ji to. Nakonec zase odešla dosvěta smrtelníků. Je to tam o hodně zábavnější.Putovala zpátky do Anglie s nadějí, že opět uvidí svého "starého známého", který sedával tak často na střechách, ale nepoštěstilo se jí to. Je dost možné, že se nedívala dostatečně pozorně, ale je nemožné, aby obyčejný muž žil takto dlouho. Smířila se s tím, že je mrtvý a ona už ho nikdy neuvidí.
Uběhlo dalších několik let a Anabelle se vrací zpátky do Dark Townu a do sídla za Styxem a Bratrstvem. Chce být Styxovi na blízku, aby mohla kdykoli pomoci.

Jejím nadáním je zacházení se zbraněmi na dálku jako je luk, kuše, střelné zbraně či házecí nože a spousta tomu podobných. Dokáže trefit cíl i na velké vzdálenosti. Pohybuje se téměř neslyšně a je to výborný špeh. V boj na blízko je to s ní už o něco horší. Na to je lidově řečeno 'dřevo'. Hlavně, když o ní nepřítel ví. Jediné, co jí nedělá problém je nepozorovaně seskočit za tu osobu a okamžitě ji podříznout. Stejně raději volí dálkový boj.
Co se týče její schopnosti, tak ta je poměrně neobyčejná. Jaká bytost se může pyšnit tím, že dokáže mazat paměť a případně nahradit vzpomínky nějakými, které se vůbec nemusely stát? Mazání paměti jí nebere tolik energie, ale stále to není vytrnované na takovou úroveň, kterou by si přála. Stačí se dotyčné osoby dotknout a v myšlenkách si určit do jakého data chce smazat jeho paměť. Mazání paměti je fyzicky náročné podle toho, jak dlouhou dobu chce vymazat z paměti té osoby. Pokud chce vymazat pouhou minutu nebo pár vteřin, tak jí to nedělá žádné problémy, ale pokud má vymazat delší časový úsek, tím je myšleno několik týdnů či maximálně jeden měsíc, tak ji to může vysílit natolik, že padne do komatu, ze kterého se probere druhý den. Tuto schopnost může používat na nepřátele, pokud ji zaregistrují a ona bude mít možnost uprchnout bez povšimnutí.
Dalším stupněm její schopnosti je nahrazování vzpomínek jinými. To je pro ni opravdu náročná praktika, při které se musí soustředit, vykreslit si v hlavě každý detail a potom teprve může konat. Zabere jí to opravdu dlouhou přípravu, ke které potřebuje klid. Až provede nahrazení vzpomínek, tak obvykle omdlí, protože jí to vezme spoustu energie a její tělo není schopné fungovat, takže raději na nějakou dobu vypne.




Holubice - Angel

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama