. .

Holiday Golightly

13. března 2015 v 23:56 |  Spisy

Holly, jak se povětšinou představuje, je dokonalým příkladem někoho, kdo v každém za každých okolností hledá dobro. Není složitou povahou, mnozí by o ní řekli… že je jednoduše hodná. A nebudou daleko od pravdy. Tahle jemná dívka by neuměla schválně ublížit, ať už slovy nebo činy - a že je to první daleko pravděpodobnější. A pokud se jí to přece jen povede? Akorát se dočkáte horečnatých zmatených omluv, že tohle nikdy nechtěla a jestli jí tedy odpustíte. Sama nemá problém odpustit… prakticky vše. Asi existují jisté meze, ona na ně však ještě nenarazila. Ne ve své hlavě. Pokaždé, zas a znova, ač ví, že by neměla, hledá na lidech jen to nejlepší, ospravedlnění pro jejich čin. Trauma z minulosti, psychická porucha, to všechno může být vysvětlení pro všechny hrozné činy, co použije, aby se na někoho nemusela dívat skrze prsty. Snaží se… pochopit, ne soudit. Pochopit, proč onen člověk tak udělal a co ho k tomu vedlo, ač se to někdy zdá nemožné. Mnohokrát se spletla. Mnohokrát byli tito lidé, kterým se snažila pomoci, nevděční a její pomoc krutě odmítli a Holly tak schytala kopanec od života přímo do žeber, ale odradilo jí to někdy? Ne. To by se pak stěží dalo mluvit o silné vůli. Holly totiž dokáže být pořádně tvrdohlavá, když se za něčím stojí. Aby vás upokojila, možná vám něco odsouhlasí, ale sama pro sebe si bude brblat a věřit té své verzi. Má spoustu zásad, které se snaží dodržovat a nikdy neporušit. Zabít? Nikdy. Ublížit? Jen v nejkrajnějších podmínkách, když by šlo o život. Nikdy nebyla žádnou hrdinkou a jeden se nemůže divit. Dokáže být překvapivě silná povahově, věrná až za hrob, že nikdy nezradí - ví, že nesmí. Nechce. Fyzicky? Fyzicky je to bída a jediné, co ji chrání, jsou rychlé tlapky, na kterých uteče o dům dál, kde se schová, doufajíc, že ji neobjeví. Obvykle jako malý vyděšený fenek, co napíná uši. Ale když se jedná o někoho? Dokáže dělat šílenosti, snažit se mu pomoci za cenu toho, že jí samotné bude ublíženo. Dbá na ostatní a na sebe ne. Protože věří, že každý dobrý skutek se jednou vrátí a že svět by stál za nic, kdyby si lidé nepomáhaly. Neodkáže být sobecká, což je občas… chyba, kterou mnozí zneužívají. A ona se nechá. Bůh ví proč. Snad jen aby měli radost. Je nenapravitelný snílek a idealista, mnohdy ztracená ve svém světě. Optimista také - povětšinou září pozitivní energií (ač mnohdy zmatenou) a na tváři jí při vstupu do obchodu nebo kavárny hraje malý veselý úsměv. Protože dívat se na svět šedě? To by o své ideály pěkně rychle přišla. Věří na pravou lásku, na pocit tak silný, že by pro něj udělala vše, že by se hory zelenaly. Na zamilované pobláznění, díky kterému se bude culit jak malý blázínek. Problém je, že tohle není dnešní svět, kdy dívky mnohdy hledají jen flirt a muži zas zábavu na jednu noc. Prožila pár románků, žádný však nedopadl tak dobře, aby někam vedl. A přesto neztrácí naději, že jednou… možná… Pro takového? Pro takového by byla schopná jít na konec světa. Být mu věrná, dívat se na něj fascinovanýma očima plnýma lásky. Ale její chování s muži? Jednoduše ztracené. Obvykle zčervená ještě dřív, než promluví, a když se tak stane, akorát se zakoktá při pohledu do jeho očí. Začne popotahovat tílko nebo košili, co má na sobě, hrát si s pramínkem vlasů, že vypadá, jako by v další chvíli měla utéct. Dokonale ztracená, ještě než přijde na slova. A lichotky? Ty přijímat neumí. Místo toho dál rudne. A koktá. Vůbec ne jako mladá dáma. Miluje hvězdy. Je schopná prosedět na balkoně půl noci a jen pozorovat noční oblohu, opakovat si souhvězdí jako mantru. Naučila se rozpoznávat hvězdou mapu, názvy jednotlivých souhvězdí. Vidí v nich… klid. A snad také duše těch, co odešli, ač ví, že je to hloupost. Dává jí to však pocit, že není nikdy sama. Hudba se také stala její součástí. Hraje na violoncello staré klasiky, zasněná, ve svém světě, který jí hudba přináší. Ale krom toho? Věčné kapely šedesátých let jako The Turles. A U2 - za všech okolností U2, co jí mnohdy pohrává i v obchodě. Květiny, jak jinak, přece jen by v takovém případě nepracovala a nedělala to, co dělá. Její oblíbené jsou tulipány a slunečnice, velké a rozesmáté jako slunce. Nenapravitelně mlsá ve dlouhých chvílích u knihy - obvykle zamilované, jak jinak, ovšem obvykle klasiky, nikoliv degradující červené knihovny - na lžičce Nutellu. Obecně miluje čokoládu. Nikdy ji nezahlédnete v ničem jiném než v sukni nebo šatech. Obvykle s vysokým pasem. Vzorované - puntíkaté nebo květované, na tom nesejde, v pastelových, ale veselých barvách. A pak? Drobnosti. Cinkot zvonkohry při větrném dnu, západ slunce na obzoru, vonné svíčky, barvy impresionistických obrazů, mašle a květiny do vlasů… Drobnosti, které tvoří svět.
Psal se rok 1888, když se jednoho odpoledne narodila malá holčička do staré anglické šlechtické rodiny Darwin-Wodgwoodů jako poslední vytoužené dítě se jménem Charlotte, na kterém její matka jako na jediné dceři opravdu lpěla. Krom toho se po době potulovaly další čtyři děti, její bratři, kteří se role starších ochránců ujali opravdu dobře. Měla šťastné dětství, opravdu šťastné. Bezstarostné, kdy dostala všechno, co chtěla. Maminka ji vedla dobře, k tomu, že jejich původ je sice věc hezká, ale vůči ostatním lidem má také závazky a že je lepší dbát na to, aby se chovala dobře - nikdy nevíte, kdy se vám vrátí dobrý skutek. Jenže pak přišla válka… Užívala si života. Empíru, splývavých šatů, čajových dýchánků, bálů a prvních lásek, které většinou skončily, než začaly. Do této doby se hodila, ač bylo jasné, že pokud se něco nestane, bude žít déle - po své matce zdědila dar měnit se na zvíře. Její matka byla liška. Ona? Malý fenek, co sice do anglické přírody vůbec nezapadal, ale stejně to bylo asi jediné, co se k ní mohlo hodit.
Původně tomu malému muži, Napoleonovi, žádnou velkou hrozbu nepřikládal. To byla chyba, což došlo… všem. Postupem času ano. Třebas tehdy, kdy prakticky celá mužská populace jejich domácnosti odešla do bojů. A ani jeden se nevrátil, tedy… ne živý. Některá těla byla poslána zpět, aby je uložili v rodinné hrobce, a ty další? Ztratila se v moři. Na poušti. Dva z bratrů podlehli volání orientu, oženili se a už se nevrátili. Byli šťastní za ně - zasloužili si to. V jejich domě vládla čerň. Ne na dlouho. Brzo začali proudit také zranění vojáci a zdálo se, že jediné rozumné využití toho nechutně velkého prostoru domu, který byl teď bolestně prázdný, je zřízení nemocnice. Stalo se tak. Už dávno velká Charlotte pomáhala, bály i čajové dýchánky se staly druhořadou zábavou. Snad díky této zkušenosti se stala tím, čím je - věděla, že musí pomáhat. Že chce pomáhat, být užitečná, být k něčemu, nejen využívat svůj původ a dobře se vdát, ač k tomu? K tomu nikdy nedošlo. Nebyla dokonalou nevěstou. Příliš plachá, příliš nesmělá, příliš idealistická, co nevyžadovala nic, jen věrnost. Pro mnohé muže nemožné, pro další část nechtěné. Nakonec? Nakonec přišla i o maminku - poblázněný, bolestí šílený vlkodlak, co si myslel, že mu něžná blondýnka ubližuje. Pletl se. Ale to mu došlo až pak.
Všechno pominulo, válka přešla, jen zranění zůstávali. Charlotte zůstal dům, nyní už prakticky nemocnice s pár obyvatelnými pokoji. Ale i tu začali vojáci opouštět, vracet se k rodinám. A tenhle dům? Byl moc velký pro jednoho malého snílka, co toužil… po světě. Po útěku. Jednoho dne prostě zmizela a už se nevrátila. Odešla do Francie, do Španělska, do Itálie, na sever do Norska. Cestovala, poznávala, někde se zdržela, odněkud naopak odešla rychle. Poznávala umění, literaturu i celkovou kulturu jednotlivých národů. Zamilovala se do impresionistů - dokonce do jednoho živého, ale umělci… nic jim nevydrží, včetně citu. Jednou prodávala květiny, podruhé studovala jazyky. Domů se už nikdy nevrátila. Svět byl moc velký a dům moc opuštěný, aby to za to stálo. Přijala nové jméno, Holliday Golightly - a pokud vám připomíná Holly ze Snídaně u Tiffanyho, pak právem. A nyní? Nyní jí její kroky zavedly přes velkou louži. Aby se usadila v jednom malém tří pokojovém bytě a otevřela si květinářství. Chtěla by zůstat, alespoň chvíli. Jak dlouhou? To ukáží okolnosti.
Její vrozenou schopností je empatie, ale na to člověk nemusí být ničím zvláštním. Jednoduše… rozezná, vidí, zdali dotyčného něco trápí, patří to k její povaze. Co se týče hry na cello, vždy byla velkým talentem a nástroj k ní promlouvá sám. A jinak? To, co patří k metamorfovi - proměna na zvíře, v jejím případě fenka (trochu většího, než normálně - přece jen ji do dlaně nechytnete, ač je stále drobounká), a zlepšené smysly, že dokáže Nutellu vyčmuchat i přes půlku ulice.
Annabelle Wallis
Přeměna
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama