Niece

18. června 2014 v 12:35 |  Spisy

Je těžké popsat někoho jako je Niece. Vše záleží na tom, v jaké situaci se právě nachází. Můžete využít roli nezaujatého pozorovatele, který vše hodnotí z dálky, či opravdového kritika, kterému nic neunikne. Kterou možnost si vyberete vy? To je asi stejně celkem jedno, neboť je na mně, abych vám ji popsala. Vy si o ní můžete udělat obrázek později.
V několika krátkých slovech by se dala popsat celá její bytost. Strach. Láska. Mír. Vášeň. Ochrana. Citlivost. Zvědavost. Úzkost. Křehkost. Krása. Obětavost. Veškerá tato označení dokonale pasují na Niece. Její lásku k přírodě by jí mohl každý závidět. Aby ne, vždyť je to víla, která veškerý svůj život prožila v lesích, starala se o ně, věnovala jim své srdce a touhy aniž by požadovala něco na oplátku. Je ochotna kvůli ní zajít až k hranicím lidského chápání, obětovat se pro ni, pro její vlastní přežití na úkor svého života.
Velkými šedými kukadly hledí na svět, který je pro ni těžko pochopitelný. Aby ne. Tato křehká dívka vyrůstala v podmínkách, které jen těžko už někdo zažije. Moderní doba ji děsí stejně jako lidé a ostatní bytosti, které jsou pro ni neznámými pojmy. O upírech, vlkodlacích, sukubách a jiných stvoření slyšela báje a pověsti. Byly to příběhy, kterými se děsily děti nymf a víl, starší jimi strašili, vyprávěli jim různé příběhy o krvežíznivých netvorech, kteří si pro ně v noci přijdou a zabijí je. Byl tedy důvod se bát. Podaří-li se vám ji nevyplašit a z dálky pozorovat, všimnete si, jak milá a pozitivní je. Úsměv v hodnotě tisíce zářících hvězd. Lehkost a ladnost, kdy může tančit po měsíčních paprscích, aniž by o ně prstem zavadila. Silná duše, která se skrývá v křehkém těle, tak náchylnému ke zlomení, jako by byla pouhou větvičkou ve vichru. Jemné pohyby, které nikomu neublíží. Mír a odpuštění. Její pocity jsou ale proměnlivé jako samotná příroda, samotné moře a obloha. Klidná a v příští chvíli hrozící maličkou pěstičkou před vaším obličejem za to, že jste nedopatřením zašlápli její milovanou květinu, o kterou se tak starala.
Niece je nevyzpytatelná jako každá žena. Nikdy nemůžete vědět, jak se v příští chvíli zachová, přesto od ní nemůžete očekávat enormní násilí. Něco takového se jí příčí, neboť je velmi nekonfliktní člověk. Museli byste ničit přírodu, kterou tak odevzdaně ochraňuje, doslova jí ji vytrhnout z rukou a zadupat. To se pak z jemné a křehoučké víly stává mstitelka tělem i duší, která je připravená nechat vás udupat houfem veverek. Pokud si vás však zamiluje, což je velmi těžké vzhledem k její nedůvěře v lidskou a jinou rasu než je ta její, bude to na celý život. Nikdy nezradí, nikdy vás neopustí. Bude vždy při vás, až ji budete potřebovat.
Přes její nedůvěru je snadné s ní manipulovat. Jeden by to neřekl, vždyť má skoro 3 000 let, ale po většinu času spala a moderní svět je pro ni neznámým pojmem. Pocit, že ji na každém kroku něco přepadne a vytrhne z přírody, ji nutí zvažovat věci mnohem rychleji, než v dobách, kdy čas nikam neutíkal a vše plynulo pomaleji. Ono na ni stačí vytasit něco s přírodou a její strach, že by mohlo být jejím svěřencům ublíženo, ji donutí učinit iracionální kroky, které si může později vyčítat. Na první pohled je to dítě uvězněné v těle dospělé ženy. V očích má onu touhu pomáhat, léčit a vést všechny správným směrem. Její smích připomíná zvuk zvonků a ptačího švitoření. Oči dvě rozzářené studny, ve kterých se odráží bouřkové nebe. Zoubky bílé perličky. Tělo je křehká květina, která vykvetla díky slunečním paprskům a vodě, které ji pohltily. Krásná na pohled ale zranitelná hluboko uvnitř. Není nešikovná, ba naopak, ladná jako laň, lehká jako pírko ve větru. Ale kdyby jí někdo honil, nejspíš by se jí povedlo zakopnout a svalit se na zem jako pytel neotesaných brambor. Je tedy nešikou v některém tom případu.
Stačí ji jen malinko vylekat, aby hned poplašeně vykřikla a běžela se schovat za nejbližší strom. K tomu vám stačí opravdu jen málo, netřeba na ni bafat zpoza rohu. Někdy má problém poznat, zda jsou vaše úmysly čisté nebo si ji chcete naklonit sladkými slovíčky, abyste ji mohli využít. Jelikož je však vílou, dokáže se částečně vcítit do vašich pocitů. Všichni jsou z přírody a tak to není až tak těžké, avšak téměř nikdy tuto vlastnost nevyužívá záměrně. Spíš je to čistý omyl, kdy ji samotná příroda varuje. Čím si ji opravdu obtočíte kolem prstu, je úsměv a zpěv.
Nenávidí lež, i tu milosrdnou. Sama lhát neumí, nedokáže to. Stejně jako příroda, i ona je přímočará a nebojí se vyjevit svůj názor a pravdu. I tak ji ovšem můžete nechat na pochybách, zda je to, co si myslí, opravdu správné. Je lehké ji rozesmutnit stejně jako rozesmát. Často k tomu stačí i obyčejné počasí. Nemá ráda zimu, těžce ji snáší. Je pak nemluvná (což je někdy i tak), chvěje se, zasmušilý pohled zdobí její tvář. Stejně tak špatně snáší bouřky, kterých se bojí. Pokud by si snad nějaký blázen udělal procházku do lesa, našel by ji klepající se hluboko v nejtemnějším koutku, jak se drží za uši a tiše se modlí k bohyni, ať se přestane na ni zlobit.
Příroda celkově odráží její pocity, tak hluboce je s ní spojená. Její smutek přináší lesu ten nádech tajemna a snad se může zdát, že se vás pokouší pohltit do své temné náruče. Naopak je-li šťastná, pak je les prozářen, zpěv ptáků přivolává jaro a sluneční paprsky, aby pronikaly skrz koruny stromů.
Říká se, že se víly rodí ze stromů. Každý strom v sobě chová potenciál jedné malé krásné víly, která obohatí svět svou láskou a smíchem. Stejně tak báje hlásají, že za každou pronesenou lež jedna z víl zemře a její světlo života zhasne nadobro. Kdo ví, co je na tom pravdy. Niece to sama neví. Jednoho dne se zjevila. Snad z lásky lidí k přírodě, snad z přírody samotné. Drobná křehoučká víla, co sestoupila na zem a ponořila dlouhé nožky do hluboké orosené trávy. Hlavou se jí mohlo honit tolik věcí. Rozkoukávala se, vnímajíc přitom celou svou bytostí přírodu okolo sebe, nacházejíc v ní smysl života. Bylo to prostě kouzelné.
Počátky jejího života vedou k samotnému antickému Řecku, do kterého se zrodila. Tehdy se ještě tolik nebála lidí, naopak. S obdivem sledovala jejich zručnost, jejich lásku k bohům a bohyním, kdy jim obětovali zvířata a plody. Často se odvážila je pozorovat při rituálech, kdy děkovali bohyni Artemis, že drží nad přírodou ochrannou ruku. Tehdy ještě každá víla obývala svůj vlastní strom. V Řecku jich bylo neuvěřitelné množství, každý posvátný, moudří muži sem chodili bádat, ženy sbírat plody či žádat Artemidu, aby ochraňovala jejich čistotu a neposkvrněnost. Ke stromu Nii se chodilo modlit mnoho dívek. Postupem času u kořenů jejího posvátného stromu vzrůstaly zástupy. Tráva kolem byla nejzelenější a samotná Niece nejšťastnější vílou. Vždyť kolika vílám se něco takového poštěstí? Ji nazývaly onou Artemis, ačkoliv toho jména nebyla hodna. Nebyla bohyní. A přesto se jim odvděčovala a chránila malé území, které osídlila.
Zažívala období slávy velkého Řecka, vynálezy, názory, politiku a historické úkazy, které se zapsaly do dějin. Jenže i tato doba musí jednou skončit. Lidé se počali obracet zády k přírodě a rozhodli se více studovat vědy, zaměřili se na boje a politiku. Moc víl upadala. Pod Niiným stromem se už nenacházely obětní dary. Dívky již neprosily bohyni, aby je ochraňovala. Ba naopak, pod jejím stromem přicházela spousta dívek o věneček, kdy je muži zbavily čistoty a cudnosti. Víly se ztrácely, pomalu ale jistě se uzavíraly do svých stromů, aby načerpaly novou energii. Takovýto život byl vysilující. I Niece na okamžik zanevřela na lidské pokolení a splynula se svým stromem, aby přečkala krutou dobu. Tu dobu… která zničila les.
Procitnout o téměř 1 700 let později nebylo to nejkrásnější, co se mohlo stát. Ale to probuzení jí zachránilo život. Když se odpoutala od hlubin svého posvátného stromu, zjistila, že je sama. Po lese nezbyly ani památky. Jen ten její přečkal, zbytek byl dávno pryč. Vyděsila se. Neslyšela pláč své rodiny, nezaslechla jejich poslední povzdech před smrtí. Každý strom, v jehož blízkosti se nacházel ten její, byl pryč. Pokácen, zničen. Stejně jako víly, které uvnitř spaly. Ten den se nebe zatáhlo, příroda plakala spolu s ní, krásnou Niece, která zůstala na tomto světě sama. Tak si připadala. Osamocená, vydaná napospas době, kterou neznala.
Utekla. Netušila kam. Hledala zemi, kde by mohla žít, přírodu, o kterou by se mohla starat. Jenže krutá moderní doba si vyžádala své. Lesy byly prakticky vymýceny. Pralesy přestaly existovat. Příroda už nebyla taková jako kdysi, jen chabé pozůstatky, které se sotva držely při životě. Něco však přeci jen zbylo. Les bohatý na krásu a život v Jižní Americe, kam její kroky doputovaly. Les v Dark Town. Nebyla místní. Nikdy nebude. Ale ten les, o ten se bude starat až do svého posledního dechu.
Vše má svá pro a proti. Stejně tak je tomu u Niece, která má velkou moc, ale také velmi výrazné slabiny, které by ji mohli zabít. Skrz přírodu je schopna léčit zranění, ale ne nijak vážná. Jedná se především opravdu o drobné tržné ranky, výrony nebo podobné nepříliš závažná zranění. Aby mohla léčit někoho, kdo je na tom špatně, musela by sáhnout k původním zdrojům samotné přírody, tedy k její čisté podstatě a to by ji stálo mnoho sil, z čehož by se sama dlouho léčila. I příroda na tom trpí, díky tomu část zdravého území zmizí a zbyde po něm neúrodná půda.
Znalost přírody ji též dovolí se v ní orientovat, tudíž se nemůže stát, že by v ní jakkoliv zabloudila. Stejně tak pozná, která květina je jedovatá a která ne či která vám způsobí svědění těla. Též rozumí zvířatům, ale pouze těm volně žijícím, divokým a neochočeným. Neumí mluvit jejich řečí, pouze jim rozumí, i když nejsilněji se tento dar projevuje, pokud se ho dotýká. Jen v případě jejího jelena tak nemusí činit, protože má k němu neuvěřitelně hluboký vztah a je samotným darem přírody. Postavte však před ní svého domácího mazlíčka a neporozumí ani jedné jeho myšlence, jako by mezi ní a jím byl utvořen blok z mohutných kamenů.
Silným darem je ovšem ovládání dvou elementů a to země a vody. Vodní živel je v tomto ohledu slabší než zemní, ale i tak ho ovládá vcelku dobře. Dokáže určit, kde se nachází zdroj vody a dovést vás k němu nebo nechat vytrysknout pramen, pokud nalezne podzemní článek. Nedokáže však vytvořit vodu z ničeho, ani z atmosféry. Potřebuje aspoň slabý tok a i tak ho neudrží na dlouho. Lépe si daří se zemí, kdy je schopna nechat na vás poštvat veškeré stromy, rostliny a kameny. Z kořenů a stonků vytváří velmi odolná a trvanlivá pouta.
V jarním, letním a i podzimním čase jsou její schopnosti nejsilnější, naopak v zimě je slabá a téměř bezbranná. Stejně tak se jí nejlépe daří v samotném centru přírody, lese, mýtině či nějakém ostrůvku. Kdyby však pobyla delší čas ve městě, kde není moc přírody, brzo by se jí přitížilo a rychle by zeslábla a mohla zemřít. Proto prakticky nikdy neopouští les a nechodí do centra. K samotné regeneraci ji stačí sluneční paprsky a přítomnost přírody, nejlépe země a vody.
Pokud by byla přinucena se bránit, dokáže na vás poštvat celý les, od stromů po veškerou divokou zvěř. Její síla je taková, že z nejtemnějších hlubin přivolá kočkovité šelmy, medvědy a vlky jen proto, aby se bránila. Nečiní ji to však žádnou radost, to už musí být opravdu krutý nepřítel, aby sáhla takto daleko a hluboko.
Jako každá víla, i ona má křídla, ovšem jsou tak slabá, že jsou téměř nepatrná a ztrácejí se. Zjevují se pouze za svitu měsíčního světla a přes den je tudíž nelze spatřit. Jsou lehká, prakticky průsvitná, ale Niece s nimi nemůže létat.
Vílí podoba:
Whisper
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama